7.5. TÉMA: Expanze islámu v historických souvislostech
Miloslav Sviták

Pokud chceme hovořit o islámském extremismu, musíme na něj hledět v kontextu celé historie islámu. Teprve tak zjistíme, že islám není "náboženství míru", ale že je útočný už od svého počátku. Islámský extremismus a terorismus se zde nevzal z ničeho nic, nepřišel ze dne na den. Musí mít zákonitě nějaké základy a nějaké cíle. Tyto základy má v Koránu a jeho cíle jsou ovládnout určité území ve jménu islámu, neboť islám je již od začátku expanzivní. Tento článek nechce být v žádném případě historickou studií, ale jestliže se zabýváme tímto tématem, začít musíme samotným vznikem a počátky islámu. Nejprve si tedy odpovězme na otázku, kde se vzal ve světě islám? 
Toto náboženství založil Mohammed, narozený v Mekce kolem roku 570 (uváděno i 575). V dětství a mládí se zúčastnil obchodních cest do Sýrie, kde se seznámil s judaismem a s křesťanstvím. O obě náboženství se začal zajímat a zpočátku snad i přemýšlel, že se stane křesťanem. Jeho vlastní náboženská činnost započala kolem roku 610, kdy měl noční zjevení, při kterém mu hlas pravil: "Jsi poslem božím". Mohammed byl zjevením zpočátku zmaten, dokonce pomýšlel na sebevraždu. Teprve bratranec jeho manželky, který se již předtím seznámil s křesťanstvím, ho přesvědčil, že je posledním z řady proroků. Tím započala jeho náboženská dráha - Mohammed se prohlásil za proroka božího. Mohammedovo náboženské přesvědčení se vyvíjelo a po jeho odchodu do Medíny r. 622 nabývalo stále na síle. Odtud Mohammed pořádal nájezdy proti karavanám kupců z jemu nepřátelské Mekky a právě zde započaly první násilné činy islámu. 
V dubnu 623 se stal první agresivní skutek ve jménu islámu - jeden Mohammedův přívrženec vystřelil několik šípů na ozbrojený doprovod karavany putující ze Sýrie do Mekky. Od této chvíle je ve jménu islámu používáno zbraní, a to přímo pod dohledem samotného Mohammeda. 
Mohammed získával prestiž a jeho vojenská vítězství ho stále ubezpečovala v tom, že je prorokem. V této době se také toto náboženství stává i politikou. Mohammed myslel logicky - jestliže vyznavač jeho náboženství padne v boji, padl za svatou věc a putuje do Nebe, kde ho čekají věčné rozkoše. Tím stoupá nadšení bojovníka ve válečné vřavě a zcela mizí strach ze smrti. Ti co boj přežijí si po vítězné bitvě zase rozdělí věci ukořistěné nevěřícím a budou se naopak radovat zde na zemi. Vše pod heslem "Ráj je ve stínu meče". A tato logika stále platí, netýká se tedy jenom minulosti islámu, o níž popisuji, ale i současnosti. Vždyť palestinský terorista, který odpálí nálož mezi Izraelci, není nějaký zoufalec co spáchal sebevraždu a zabil přitom část svých nepřátel, ale je mezi svými lidmi považován za mučedníka padlého za svatou věc, jehož odměnou je Nebe. 
Roku 630 konečně kapitulovala před Mohammedem i Mekka. Po tomto triumfálním vítězství si podrobil Arábii a r. 632 zemřel. Za pouhých 22 let od svého vidění, kdy se mu při noční meditaci údajně zjevil archanděl Gabriel, Mohammed získal celou Arábii a vytvořil mohutné náboženské hnutí, mající ve svém základě péči o blahobyt vlastního lidu, ale i rozšiřování víry pomocí meče. 
Dobývání cizích území nebylo prováděno pouze za účelem získání teritoria, ale hlavně za účelem šíření víry na původní obyvatele těchto území a jejich podřízení islámskému systému. Islámská vojska dobyla postupně celou severní Afriku, původně pokřesťanštěnou a Pyrenejský poloostrov. Odtud vtrhla do Francie, kde byla konečně až teprve u města Poitiers r. 732 totálně poražena v bitvě křesťanským vojskem pod vedením dědečka Karla Velikého, Karla Martela. Muslimové se tedy za rovných sto let od smrti Mohammeda dostali z arabské Mekky až 300 km od Paříže!! Mimochodem, islámští učenci dodnes považují Pyrenejský poloostrov, který muslimové obsadili ještě před vpádem na dnešní území Francie, za svou provincii, která jim patří a z níž byli vyhnáni. Proto podle nich musí být území opět dobyto zpět a navráceno do rukou muslimů. 
Daleko větší starosti dělaly nájezdy muslimů Byzantské říši. V době, kdy se připravovala 1. křížová výprava (vyhlášená r. 1095), v osvícenství a ještě i dnes tolik kritizovaná, se Byzantská říše již 450 let bránila expanzi islámu! Již r. 638 byl muslimy dobyt Jeruzalém a r. 1071 je byzantská armáda poražena islámským vojskem v bitvě u Manzikertu. Po této hrozné porážce, mající pro Byzantskou říši nedozírné následky, ztrácí Byzanc vliv nad svými maloasijskými državami a opouští Malou Asii. Islámská vojska pak na dobytém území prováděla doslova vyhlazovací boj. Pozdější 1. křížová výprava nebyla tedy ničím jiným, než pomocí Byzantské říši v boji za zajištění této oblasti. Tato výprava skončila vítězně 15. července 1099 dobytím Jeruzaléma a zabezpečením tohoto území před muslimskými nájezdy. 
Je nám opravdu upřímně nesmírně líto zbytečného krveprolití, kterého se křižáci dopustili při dobytí Jeruzaléma. K této situaci nemělo dojít. Na druhou stranu je však potřeba při líčení důsledků 1. křížové výpravy zdůraznit, že to nebyli Evropané, kdo útočili na východ jako první, ale byli to muslimové, kteří jako první útočili 450 let na Byzantskou říši. Je proto pozoruhodné, kolik se dnes nalezne lidí, kteří na otázku "islámská expanze" odpoví: "Ale co křížové výpravy do Svaté země." Tedy ještě jednou - 1. křížová výprava se stala jen důsledkem, nutností. Osvobodila území, která po staletí patřila Byzantské říši a zabránila tak expanzivnímu islámu v dalších útocích na západ. Další křížové výpravy se snažily toto území udržet, ale cílem výprav nikdy nebylo šíření víry, ale obrana křesťanských oblastí (které původně patřily do Římské říše) před muslimy, kteří toto území obsadili. K obsazení Evropy muslimy sice přeci jenom nakonec došlo (viz obléhání Vídně r. 1683), ale nebýt křížových výprav, trpěla by Evropa od muslimů daleko dříve a daleko více. 
Květen r. 1291 znamenal odchod křižáků ze Svaté země pod novým náporem muslimů, kteří ovládli celou oblast. Roku 1453 pak muslimové dobývají Cařihrad, postupují přes Uhry a dostávají se k Vídni, kde jsou r. 1683 opět poraženi. Následuje pozvolný ústup tureckých vojsk ze střední Evropy, jelikož evropské armády začaly obsazovat zpět muslimy okupovaná území. 
Na tomto místě je nutné si uvědomit jeden otřesný fakt: Kdyby se Evropa celá staletí nesnažila mnohdy i v zoufalých bitvách zastavit nápor islámských vojsk, patřila by dnes Evropa do světa islámu a nad evropskými městy by vlál prapor s půlměsícem. Myslíte si, že přeháním? Kdo se zajímá jen trochu o dějiny ví, že historické skutečnosti, které popisuji, jsou nejen pravdivé, ale hlavně poučné. Vždyť dějiny tu nejsou od toho, abychom studovali to co bylo, protože to bylo, ale abychom se z nich poučili: jen hlupák se spálí o jedny a ty samá kamna dvakrát! 
Doufejme jen, že k žádnému dalšímu střetu mezi Evropou a islámem nedojde. Avšak současná situace mému optimizmu nedává příliš zapravdu. Nedávné zatčení islámských extremistů v Německu a útoky na synagogy jen potvrzují hořkou skutečnost, že islám je pro Evropu stálou hrozbou. 
I v současnosti je islám rozpínavý. V Evropě provádí agitační činnost pro získání dalších přívrženců a navíc se v Evropě nachází velké množství muslimských přistěhovalců z islámských zemí, mezi nimiž žijí i extrémisté. Vojensky je islám především činný v oblasti Indonésie, kde již několik let muslimské ozbrojené jednotky soustavně vyhánějí ze svých domovů nemuslimské obyvatelstvo a v Súdánu, kde severní islámská část země provádí útoky na jižní Súdán, který je obydlen převážně nemuslimským obyvatelstvem. V Súdánu též existuje (muslimský) trh s (nemuslimskými) otroky. V ostatních islámských zemích existuje diskriminace jiných náboženství, a to i v tak často turisty navštěvovaných státech jako je Turecko, Egypt a Tunis. Mezi nejtotalitnější země patří např. Saudská Arábie, velký přítel USA, kde i pouhé vlastnictví Bible může být potrestáno smrtí. 

Tento článek je nepřímým pokračováním mého předešlého textu "Islámský extremismus? Islám sám o sobě je extremistický dost!", který vyšel na Neviditelném psu 10. dubna 2002. Mnohé názory uvedené v komentářích ukázaly u mých odpůrců naprostou neznalost historických faktů a potvrdily, jak malá je informovanost veřejnosti v těchto otázkách.