Z Britských listů
19. 2. 2003
Cesty k víře

Všichni jsme přišli na svět nazí, bezejmenní, nemluvící, nechodící, bezzubí, bez osobních hříchů a také nevěřící. Víra není geneticky zakódována. V průběhu lidské ontogeneze se ovšem situace ve smyslu náboženské víry může různě měnit. V případě, že se dítě narodí v evropském regionu a jeho rodiče jsou křesťané, je pravděpodobné, že rodinná výchova a vliv prostředí ovlivní vývoj dítěte v křesťanském duchu. V případě, že takový novorozenec přijde na svět v některé arabské zemi, lze s jistotou předpokládat, že z něj bude vychován muslim. A opět jinému dítěti z jiné části světa bude vštěpována některá jiná z existujících věr. Z toho je patrné, že to které dítě nemůže samo v útlém věku rozhodnout, zda bude věřit v nějaké božstvo a které božstvo to bude. Případně, zda bude vůbec v něco božího věřit. Lidé nerozhodují, jestli, kdy, kde a komu se narodí. Z tohoto pohledu se jeví jako zcela nesprávné, je-li dítě křtěno hned po narození. Tím se mu totiž vnucuje určitá víra, se kterou se nemusí v dospělosti ztotožňovat. Jedná se tedy o akt určitého násilí.

Uvažujme nyní o křesťanství v naší zemi a ptejme se, co je příčinou toho, že původně nevěřící lidský jedinec začne věřit v křesťanského Boha. Při úvahách na toto téma jsem našel pět možných důvodů:

1. Tím nejdůležitějším a rozhodujícím je již zmíněná výchova v rodině a vliv kulturně-náboženského prostředí. Dítě věří, že dárky naděluje Ježíšek, že děti nosí čápi, že vlk sežral babičku a mluvil s Karkulkou – vždyť to řekla máma. Věří, že existuje peklo – vždyť jsme se to učili. Modlí se a chodí na bohoslužby, vždyť rodiče to dělají také. V naší republice věří tak či onak v Boha kolem 40 % obyvatel, přičemž z lidí, kteří vyrůstají v nábožensky založených rodinách, věří v Boha asi tři čtvrtiny. Úbytek věřících je z části nahrazován tím, že se k víře z různých důvodů přiklání 8 – 13 % lidí, kteří byli vychováni v nevěřících rodinách. Tradičně největší zastoupení věřících je na Moravě, nejméně jich v současné době žije na severu Čech.

Pokud se týče vlivu rodiny, mohou v čase nastat a také nastávají značné generační změny. Vezměme za příklad modelový soubor posledních 5 generací, časově začínající na konci předminulého a končící v současném století. Začneme babičkou jako zástupkyní té nejstarší generace, dále uděláme časový oblouk a pozastavíme se až u generace v posloupnosti páté, tj. u prapravnoučat zmíněné babičky.

Babička každé ráno klečela u postele a s růžencem v ruce přeříkávala dlouhé modlitby. Křižovala se, kdykoli viděla kostel nebo kříž. Do kostela chodila pravidelně a měla zde vymezené placené místo se jmenovkou. Modlila se u stolu před jídlem a děkovala Pánubohu za chléb vezdejší, na kterém vždy dělala křížek. V pátek se nejedlo maso, samozřejmostí byl velikonoční půst. V zahrádce vyrostlé květiny se nesměly trhat, protože byly určeny jen pro jeptišky do kláštera a do kostela. Když už se některému z dětí musely koupit nové šaty, dbala na to, aby se nenosily dříve, než se v nich napřed šlo do kostela. Snažila se kojit své děti co nejdéle, aby se vyhnula novému početí, leč to nešlo věčně, takže se střídalo narození 9 dětí s potraty. Tuto skutečnost si patrně vyříkávala s Pánembohem prostřednictvím zpovědníka. Bylo by možné vyjmenovávat ještě další projevy její zbožnosti, ale pro ilustraci stačí tyto uvedené.

Po čtyřech generacích se tyto projevy zbožnosti vytratily a prapravnoučatům už kostel a náboženství neříkají nic. Pokud se najde mezi těmito potomky jedinec, který věří v Boha, čte si v Bibli a chodí někdy na mši, většinou mu vůbec na straně druhé nevadí předmanželský pohlavní styk, dlouhé vlasy, ježdění v dopravních prostředcích načerno,, při živnostenském podnikání nevydává účtenky a tak si snižuje základ daní, utrácí nadměrné finanční prostředky za telefonování, ošacení, nevšímá si žebráka, bídu a utrpení třetího světa vnímá pouze jako informaci, chybí mu ekologické povědomí a chování apod.

Vidíme od generace ke generaci zjednodušování a vytrácení se jádra víry. Generace prababiček byla ochotna slovy Boženy Němcové „pro pírko přes plot skočit“, současná generace je spíše konzumní a marnotratná (potřebuji nové džíny, tyhle už nejsou in). Někteří lidé jsou ochotni se hlásit k Ježíšovi, ale už ne k jeho skromnosti a prostotě a jako vzor morálky jej akceptují jen potud, pokud jim to nepřekáží v pohodlném a plném životě. Snad by se alespoň v některých případech dalo říci, že víra se přetransformovává v jakýsi novodobý módní prvek. 2. Existují jedinci, kteří mají

bohatší duchovní svět nebo duchovní potřebu, než ostatní vrstevníci. Víra v Boha je výslednicí úvah, potřeb, tápání, zkoušení. Obecně vzato: lidé potřebují nějakou víru, nějaký ideál. U kořenů každé víry stojí věčné lidské hledání vyššího smyslu bytí, touha pochopit sebe sama i svět kolem nás. Člověk moderní doby těžko a pomalu zvládal prudké sociální politické a ekonomické změny, k nimž docházelo od konce 18. a během 19. století. Proto se často uchyloval k jakýmsi protipólům moderního vývoje, v nichž hledal vyvážení nedostatků racionalismu, vědy, techniky, městského způsobu života v průmyslovém světě – k duchovnu, citovosti, tajemství, autentickému společenství. Vznikající životní úzkost překonává různými způsoby, třeba tím, že si vytvoří svůj idol (zpěvák, sportovec, náboženská postava, dýdžej, naziskin) a identifikuje se s ním. Hlavně mladí lidé chtějí někam patřit, v mladém věku smysl života bývá hledán v lepším světě (žádné nemoce, násilí, války apod.). Pro lidi v postpubertálním věku bývá velmi důležité vyřešit si smysl života. V dnešní době vlivem vnitřního hledání jistot a nespokojenosti např. se stavem světa, morálkou společnosti apod. existují hledající i v náboženství. Dnes by se mohlo zdát, že moderní době již vše vyřešila. Ale není tomu tak. Stále zůstávají nejasné velké záhady: Kam směřujeme? Má lidská existence nějaký smysl? Je smrt skutečně koncem všeho? Výsledkem takového snažení bývá výrazná náboženská závislost, kdy mýtus je často víc než pravda. To sice nelze považovat za ideální stav, ale je to velice žádoucí v případech, kdy je volba mezi náboženskou nebo drogovou závislostí. Při hledání absolutna, bezpečí a lidského tepla vzniká velký prostor pro různé sekty, které mohou mládež oslovit a tak některé přetáhnout na svou stranu.

3. Víra jako berlička v kritickém období života. Chybí-li něco duši, může to vyplnit víra. Z víry je pak čerpána síla, energie a naděje. Mnohým lidem se stává, že na ně dopadne tíha života v plné síle (stáří, nemoc, osamělost, ztráta partnera, svědomí) a pak se utíkají k Bohu, i když to třeba celý předchozí život nedělali. Hledají ve víře přízeň, pomoc, útěchu a vědomí, že nezůstávají se svým trápením sami. Tady platí známé: Víra tvá tě uzdravuje.

4. Vliv charismatické osobnosti. Duchovní rozměr spíše potřebujeme, než že je dán. Tím se odlišujeme od ostatních živočichů. Lidská společnost si umí vytvořit svůj morální kodex sama, příkladně prostřednictvím náboženství. Záleží na tom, kdo nám nějakou informaci zprostředkovává. V případě charismatické osobnosti (slavné, známé, vyznamenané, důvěryhodné, respekt budící, vzdělané, uznávané, ale i hezké, bohaté, přitažlivé) může být řečeno cokoliv a má to platnost, aniž se pídíme, zda je to pravdivé, hodnověrné, čestné apod. Při úvaze o charismatické osobnosti mám k dispozici velmi výrazný příklad. Jedná se o otce Tomáše Halíka, profesora FF UK a prezidenta České křesťanské akademie. Už více než 12 let je rektorem kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze, který je považován za nejnavštěvovanější kostel v České republice. Působí zde Duchovní správa pražských vysokoškolských studentů. O nedělích akademického roku bývá zaplněn do posledního místa, hlavně mladými lidmi. Jsou to nejen katolíci, ale i lidé z ostatních církví a lidé duchovně hledající. O rozhodujícím vlivu prof. Halíka na této situaci není sporu. Určující je jeho vědecko-pedagogická a pastorační činnost, občanská angažovanost (je dobře znám z rozhlasových a televizních vystoupení), angažuje se na poli dialogů mezi různými kulturami a náboženstvími. Za tuto činnost byl v r. 2002 jako jediný Čech vyznamenán Americkou cenou tolerance. Působí jeho široké znalosti, podložené vzdělaností, schopnost plynulého rozhovoru a lidský přístup. Nepochybně spolupůsobí také jeho mefistofelská vizáž a jeho životní osud, poznamenaný nekonformním postojem ve sporu s představiteli „tvrdého jádra“ na teologické fakultě KU.

5. Jak přesně vyjádřit rychlý, většinou nečekaný přerod - zjevení, osvícení, prozření, poznání, vnuknutí? Znám několik skutečných a věrohodných případů, kdy se tak při různých příležitostech stalo. Uváděné důvody jsou akceptovatelné, ale bleskovost konverze je mně nepochopitelná. Jedná se o jev, který má předlohu v Bibli, kde Saul z Tarsu ve své protikřesťanské horlivosti podnikl trestnou cestu do Damašku, když zazářilo náhle kolem něho světlo z nebe a způsobilo, že padl na zem. Uslyšel hlas, který mu řekl: „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?“ a když se zeptal, kdo to hovoří, dostal odpověď: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Vstaň, jdi do města a tam se dovíš, co máš dělat.“ (Sk.9.3-5). Saul je zjevením oslepen a nabude zrak až o tři dny později, bezprostředně před svým pokřtěním. Z pronásledovatele se stává horlivý křesťan.

Určitě se najde oponent, který mé úvahy odmítne jedinou větou: „Víra je dar od Boha“. Pak se musím ptát, proč je někdo křesťanským Bohem obdarován a jiný není, ač je možná v tomto ohledu potřebnější, a proč dokonce někdo na druhém konci světa, vyznávající svou tradiční víru, ani obdarován být nemůže.

Uvedl jsem, že víra se projevuje jako droga, na které se člověk stává závislý. Ten, kdo propadl alkoholu, nikotinu, heroinu, hernám apod. třeba ví, že by neměl, že jej to ničí, ale neumí si to odepřít. Nábožensky závislý ale neví nebo nepřipouští, že by to mohlo být jinak. Víra je fenomén neodparatelný. Kdo je integrován do určitého náboženství, nemůže snadno ven, i když i to se v řídkých případech stává. V rámci víry může vznikat agnosie a od této ztráty rozumového chápání je krůček k fanatismu. Ten nepotřebuje vědět, protože mu stačí věřit.

Náboženskou víru nelze v žádném případě odmítat. O hodnotě víry však rozhoduje étos osobnosti. Tam, kde se víra rozchází s lidskostí, je zaslepená, krutá, a škodlivá. Tam, kde je víra spojena se snahou konat dobro, stává se velkým darem a smyslem života.