Z Neviditelného psa
7.1.
2004  MROŽOVINY: Evropa v mlze
František Novotný

Do debatního měsíčníku "Vertikála", vysílaném 30. prosince 2003 na ČT 2, si moderátor B. Fliedr pozval historika Dušana Třeštíka, katolického biskupa Václava Malého a ředitele Židovského muzea v Praze Lea Pavláta. Námětem byla Evropa - duchovní kořeny, současná tvář a EU. Konformnímu výběru debatérů odpovídal i poklidný konformní průběh debaty. Odpovědi byly až příliš poplatné duchovnímu klimatu, z něhož hosté pocházejí, omezovaly se na standardně humanistická stanoviska, v podstatě až klišé podle konfesí a profesí jednotlivých pánů.
Ačkoli moderátor k obvykle uváděným duchovním sloupům Evropy, totiž k judaismu a křesťanství, připojil i sekularismus, hosté nechali tuto mírnou provokaci padnout pod stůl a kupodivu to byl Leo Pavlát a nikoli biskup Malý, kdo tuto nahrávku zakopl do autu tvrzením, že jde jen o součást evropské názorové plurality. Leo Pavlát sice bagatelizoval vliv judaismu na duchovní vývoj Evropy, když uvedl, že Židé byli izolováni v ghettech, nicméně si dokázal urvat dostatečný prostor, aby poukázal na odtažitý postoj současné Evropy k Izraeli a na hrozbu nového antisemitismu, jenž by z tohoto postoje mohl vzniknout.
Biskupu Malému stačilo se omezovat na stručné poznámky, neboť debata plynula standardním názorovým korytem vytesaným z nezpochybňovaných představ o křesťanských základech Evropy. Historik Třeštík posléze zopakoval i klišé o Evropě založené na pluralitě a diskusi jako nástroje jednání a v debatě jenom nepatrně zajiskřilo, když biskup Malý uvedl, že EU dostala do vínku úkol vyloučit v Evropě války - a Dušan Třeštík mu oponoval tvrzením, že Montánní unie, předchůdce EU, vznikla z ryze pragmatických ekonomických důvodů, tedy bez duchovní "střechy". Nicméně si biskupa Malého vzápětí udobřil výrokem, že to není žádná přednost, ale spíše naopak.

To, co během debaty na "Vertikále" zaznělo, bylo nepochybně k věci, kupříkladu křesťanství od Evropy odpárat nelze. Otázkou ale je, jestli se podařilo "vyčerpat pořad", jak říká patron této rubriky v básni "Mrož a tesař" z knížky o Alence, jestli se ta televizní debata nevedla pouze horizontálně, na jednom podlaží. Nevedou ve skutečnosti duchovní kořeny Evropy ještě do jiných pater, kam debatéři nedohlédli - nebo dokonce do zakázaných komnat, kam nikdo z intelektuálů tzv. kulturně mediálního proudu, který formuje evropské veřejné mínění, nahlédnout nechce? A nejsou tato patra pro evropské problémy významnější než právě to akademicky sterilní, na němž se debata odehrála? A nejsou právě ty zazděné komnaty odpovědné za současnou evropskou churavost - za duševní "rozbředlost", jak o ní hovořil biskup Malý, a za ztrátu imunity proti zlu, kterou Leo Pavlát demonstroval na případu Srebrenice, kde nepřipravený kontingent holandských vojáků OSN nečinně přihlížel masakru civilního obyvatelstva?
Místo živého dialogu se debata uzavřela do ghetta ustrnulých názorů ihned při historickém exkursu, kde všichni hosté pominuli vliv reformace na evropský vývoj. Ačkoli padla zmínka o pravoslaví, které nikdy nepřekročilo rámec státního náboženství, a Dušan Třeštík se zmínil o specifické atomizaci církevního života v USA, jež Evropa nedokáže okopírovat, nikdo z přítomných nepoukázal na význam evropského řešení v podobě reformace. Ta přece učinila z víry soukromou věc, čímž umožnila totální oddělení moci světské od moci církevní a toto oddělení pak dalo šanci netušenému technickému a ekonomickému rozvoji Evropy a učinilo z ní vůdčí globální sílu. Důkazem účinnosti reformace je snadnost, s jakou protestantské velmoci Holandsko a Anglie vyřadily své katolické rivaly Portugalsko a Španělsko z boje o kontrolu světa, a též úspěšnost USA, jejichž ještě radikálnější a individuálnější náboženská struktura vznikla jako reakce na státní anglikánství Británie. Sekularismus je tedy stejně nezpochybnitelnou evropskou hodnotou jako křesťanství. A navíc se jedná o prvořadý civilizační faktor, jenž se nedá odbýt jako jenom jakýsi prvek evropské názorové plurality. A je to právě sekularismus, který dnes stojí v pozadí střetu mezi (fundamentálním) islámem a Západem.

Chápu, že katolický prelát těžko vyzdvihne význam reformace, natož sekularismu pro rozvoj Evropy, nicméně právě proto výběr jeho partnerů měl být proveden jinak. Obávám se ale, že žádný výběr by nezabránil opakování dnes všeobecně přijímaného názoru, že tou nejvýznamnější evropskou hodnotou je řešení problémů pokojnou cestou. Během televizní debaty jej uvedl Dušan Třeštík jako základní devízu EU a ostatní jeho výrok bez poznámek akceptovali.
Soudím, že jde spíše o zbožné přání, které je otcem myšlenky - a možná dokonce o svatou lež, která má jako paraván zakrýt vchod právě do jedné z těch zakázaných komnat. Připusťme, že diskuse se jako nástroj řešení problémů v Evropě uplatňuje více než půl století. Není to ale proti celému předchozímu miléniu násilí a periodických válek - jež jsou, a nikoli diskuse, pro náš kontinent typické - příliš málo na to, aby se diskuse dala pokládat za unikátní evropský přínos světu?
Když už se má mluvit o nějaké tradici evropské plurality, tak o tradici plurality moci, dané nepřetržitým válčením. Žádný jiný kontinent nebyl mocensky roztříštěn do tak malých jednotek a tak dlouho jako Evropa, avšak tato pluralita se nezrodila ze žádné výměny názorů, ale z výměn úderů mečem a dělových salv. Vždyť i reformace a z ní vyplývající sekularismus a pluralita víry - jež zrodila dnešní pluralitu názorů - se prosadily zbraněmi a stály tisíce lidských životů. Evropa prostě nebyla žádný mírumilovný ovčinec, jak ji dnes určité kruhy prezentují a jak byla prezentována i v televizní "Vertikále", ale ohrazená obora přeplněná dravci.

Na žádném jiném kontinentu se tak intenzivně neválčilo jako v Evropě. Důsledek mohl být jenom jeden - Evropané se stali nejlepšími válečníky světa a proto byli schopní dobýt ostatní kontinenty a prosadit tam ve větší či menší míře svoji civilizaci. I toto patří do našeho odkazu a pokud se má seriózně debatovat o duchovních kořenech Evropy a její dnešní tváři, nelze skutečnost, že minulost Evropany obdařila duší válečníka, zazdít do zakázané komnaty. Výsledkem takového zapouzdření vlastní minulosti nemůže být nic jiného než chorobný komplex projevující se tak, jak se projevuje: křečovitým pacifismem, k němuž patří i již zmíněná "zastírací" teze o mírumilovném evropském fenoménu diskuse.
Ačkoli vojenské spisy existovaly již ve starověké Číně, byla to Evropa, která rozvinula vojenskou vědu do plné šíře a dokázala produkovat mocné zbraňové systémy jako nikdo jiný. A neváhala je uplatnit při globální expanzi.

Sama debata ve "Vertikále" je jedním z mnoha důkazů o ztrátě identity, jíž dnešní Evropa trpí. Všechny ty snahy o hledání kořenů, přiznání, že EU chybí ideová střecha a vlastně celé evropské integraci - kromě hmotného prospěchu - sjednocující idea, svědčí o přerušení kontinuity, o ztrátě civilizačního cíle. Neboť za ten původní - za globální expanzi, za níž se Evropa hnala tisíc let - a to právě pod egidou křesťanství! - se dnes intelektuální elita Starého světa stydí a tváří se, jako by nikdy neexistovala. Což je další "zakázaná komnata" debat o evropských kořenech.
Proto se také opomíjí jedna podstatná ingredience, která, kromě křesťanství a judaismu, dala evropskému duchovnímu koktailu specifický říz. Mám na mysli "pohanský" odkaz a především kalící přísadu, již evropskému duchu dodali Seveřané. Byl to Winston Churchill, jenž ve své knize "Dějiny anglicky mluvících národů" zmínil houževnatost, statečnost a vytrvalost, které britskému charakteru a tedy obecně charakteru západního člověka dodali Normané. V prvé řadě ale obdařili Evropany průzkumnickým duchem. Zatímco křesťanská Evropa se na sklonku prvního milénia depresivně uzavřela do sebe a resignovala na reálný svět, když byla přesvědčena o návratu Krista a příchodu Posledního soudu (neboť i původní křesťanství vedlo k duchovní uzavřenosti a k nezájmu o vnější realitu), Seveřané se naopak do světa vrhli a mottem svého života učinili jeho dobývání, zkoumání a poznávání. Stali se tak nejen organizátory těch států, z nichž vznikly pozdější protestantské velmoci, ale vepsali i do evropského charakteru touhu po podmanění nikoli Království nebeského, ale tohoto světa pozemského.
A nebyl to jenom průzkumnický duch. Nikoli od judaismu, který znal toliko teokracii, nikoli od křesťanství s hierarchicky uspořádanou katolickou církví, ale právě ze severské tradice si Evropa vytvořila i nutný nástroj pro praktické uskutečnění sekularizace - pro vládnutí nad světem pozemským. Neboť i základ evropské nepřímé demokracie - parlamentarismus - má původ v severských sněmech, jakým byl i islandský Althing.
Přestože Seveřané nepochybně byli drsnými mořskými lupiči, dali Evropě program na celých tisíc let. Oni vytvořili základ pozdější evropské expanze a jejich výbojnost poskytla misijnímu charakteru křesťanství praktické prostředky. Spor o to, zda to bylo křesťanství, které vedlo Evropu k výbojům, nebo naopak výboje využily víru jako zástěrku, je spor na téže úrovni, zda bylo napřed vejce nebo slepice. Avšak popírat skutečnost, že Evropa se vytvořila na programu expanze, je totéž jako popírat jak existenci slepic, tak vajec.
Jenže toto se právě děje. Evropská expanze se dnes traktuje jako jednoznačné zlo a Evropané jsou první civilizací, která se dobrovolně zřekla své tradice. Je neslušné o expanzi mluvit a když, tak jenom s pohrdavým odsudkem. Evropa se tak chová podle přísloví - v mládí děvka, ve stáří jeptiška - a proto dští síru s ohněm na USA, když se loni rozhodly hájit své geopolitické zájmy se zbraní v ruce. Kolik je v tom vlastně pokrytectví staré kokety, která ví, že sama již nemůže?

V případě evropské expanze nešlo jen o bezduché loupeže, neboť byla vždy doprovázena přírodovědným zkoumáním, jež se záhy systematizovalo a stalo se dalším úhelným kamenem evropského ducha. Jinak řečeno - je to odklon od posmrtného života ve prospěch života zde na zemi a jeho zkoumání, co především charakterizuje Evropana - i přes jeho víru - a žádná solidní debata o duchovních základech Evropy se bez tohoto konstatování nemůže obejít. Stejně tak nejde vynechat ani předkřesťanskou minulost Evropy, avšak nemám na mysli odkaz antiky. Většina svátků a s nimi cykličnost našeho soukromého života má pohanský původ a prostě odpovídá astronomickým aspektům, včetně nedávno oslavených Vánoc, jež jsou nejen svátkem narození Ježíše Krista, ale též oslavou Slunovratu.
Je třeba ale přiznat, že s pohanskou tradicí získala Evropa i žejdlík "špatné krve". Neboť od novopohanství druhé poloviny 19. století vede spojnice až k německému nacismu, který se programově definoval jako protivník křesťanského milosrdenství a humanismu. Avšak pokud se z těchto důvodů v debatách o Evropě a jejích duchovních základech omezíme jenom na bezproblémové zdroje, vytvoříme z těch problémových toliko kostlivce ve skříni, který na nás vypadne v tu nejnepříhodnější chvíli.

Je třeba připustit, že to jsou právě krvavé zkušenosti, jež dnešní Evropu dovedly k pacifismu, k upřednostňování diskuse a mírového vyjednávání. Problém je v tom, že se dělá z nouze ctnost a vyvolává se zdání, že se o to Evropa pokoušela odjakživa. Což je především vidět na snahách EU, která se čím dál tím více stylizuje do role globálního mírotvůrce. Od stoupenců tohoto pojetí pak stále častěji zaznívá, že díky EU je Evropa mírovou zónou bez válek. Tento argument zazněl i v pořadu, kde jej, tuším, použil biskup Malý.
Obávám se, že i v tomto případě jde o lhaní do vlastní kapsy. Všichni známe posměšné pořekadlo o generálech, kteří se vždy připravují na minulou válku. Neplatí pak totéž i pro mírotvornou roli EU? Neodpovídá její dnešní bezpečnostní konstrukce situaci, v níž byla Evropa naposledy v roce 1939? Vypukla by snad, kupříkladu, mezi Německem a Francií v posledních desetiletích válka, kdyby nebylo EU? Bláznivost této představy dokazuje, že příčinou míru v Evropě je zřejmě něco jiného. Po formální stránce je to především existence NATO, které, jak při jeho založení poznamenal kterýsi vtipný politik, udrží USA v (západní) Evropě, SSSR mimo a Němcům nasadí náhubek. Fakticky byl evropský mír dán bipolárním uspořádáním světa, mocenskými zájmy jednotlivých aktérů - a na nich bude záležet i v 21. století. Bez ohledu na existenci EU a hloubku její integrace. Jako důkaz mohou posloužit v mediálním "ústraní" prováděné francouzské vojenské akce v Africe, jež jsou pokračováním "starých" francouzských koloniálních zájmů. Byť se souhlasem OSN, co má tato angažovanost společného se zájmy EU, s její proklamovanou zásadou mírového dialogu? Proč místo parašutistů neposílají Francouzi do Afriky brigády diskutérů a vyjednávačů, jak navrhovali USA v případě Iráku?

Prosincoví hosté pořadu "Vertikála" patří k veřejně známým osobám, bezpochyby přísluší k intelektuální elitě a ve svých okruzích jsou duchovními, respektive profesními autoritami. O to více zaráželo, jak v pořadu, který nota bene nese název "Vertikála", projevili nedostatek příčného "vertikálního" myšlení a demonstrovali, že proklamovaná evropská hodnota - totiž názorová pluralita, je pluralitou jenom názorů některých, názorů vybraných. Ale když ne oni, tak kdo jiný by měl české veřejnosti ozřejmovat nejen klady, ale i zápory evropanství, popsat všechny "dárky" v ranci, který si Evropa nese z minulosti?
Takto debatéři (s výjimkou Lea Pavláta kritizujícího poměr EU k Izraeli) pouze setrvali v konformní rovině evropského kulturně mediálního proudu, který některá témata z duchovního obrazu Evropy vylučuje. Patří k nim i emocí zbavené uvažování o mocenských faktorech, používání oněch pragmatických pravidel moci, jež přece Evropa také objevila a jimiž mistrně vládli nejen světští panovníci, ale i mnohá "knížata míru" - papežové.
Názor, že i tato pravidla uplatnění síly patří k duchovnímu odkazu Evropy, se prostě nepřipouští a na evropsko-unijní veřejnosti je tabu. Nepochybně k tomu přispěla i skutečnost, že v době, kdy se EU ještě jako Montánní unie a EHS formovala, veškerá váha bezpečnosti (západní) Evropy a tedy i nutnost uvažování v rovině síly spočívala na USA, takže pro Evropu bylo velice snadné morálně se od použití síly distancovat a oddávat se snění o diskusi jako o jediném prostředku jednání.
Pochopitelně že když před něčím zavíráme oči, neznamená to, že to přestane existovat. Loňský konflikt v Iráku odhalil, že členové unie, především Německo a Francie, své mocenské zájmy neztratili, avšak v unii se maskují lidskými a občanskými právy. A když USA, v souladu zase se svými mocenskými zájmy, si pádem Saddámova režimu zajistily irácká ropná pole, evropský kulturně mediální proud jim okamžitě nasadil psí hlavu, přestože se Evropa na téže imperiální politice ustavila, je to politika jako každá jiná a Richelieu, Bismarck a Churchill by Bushovi tleskali.

Evropa si tak paradoxně uzavírá cestu k tomu, o co nejvíce stojí - k mocenské emancipaci. Dokud nebude k debatám o evropských kořenech, o tváři tohoto kontinentu a o jeho vyhlídkách patřit i rovina geopolitická a stále existující mocenské zájmy ať už jednotlivých členů EU nebo i unie jako celku se budou tutlat, neboť jsou neslučitelné s oficiálně hlásaným pacifismem, nebude evropská veřejnost schopná přijmout za svůj žádný nový duchovní cíl, nasadit na budovu EU onu "střechu", o níž hovořil Dušan Třeštík, byť by nějaké ty krovy politici v Bruselu dokázali stlouci.
Bez skutečné inventury minulosti - po konformních debatách, v nichž účastníci toliko sledují svoje partikulární zájmy - zůstávají obrysy Evropy v mlze, což pro plavbu do hloubi 21. století nevěští nic dobrého.

Psáno v Praze 2. 1. 2004