Z Neviditelného psa

ZAMYŠLENÍ: Dva mýty o křesťanech
Daniel Kvasnička

Stačí se rozhlédnout kolem sebe a zdá se, že s křesťanstvím v jeho nejlepší formě musí souviset pacifismus a nestranickost. Nejde v té nejlepší formě o pravoslaví, katolicismus nebo protestantismus, jde o jadrné křesťanství, které by mělo šanci vyjádřit to, co je nesporným přínosem evangelia lidským dějinám. Pacifismus je jasný každému čtenáři Bible, který je zaujat světovou vlnou mezináboženského odporu proti válce v Iráku. Pacifismus dnes slouží jako jediná alternativa mocenského a agresivního křesťanství světových velmocí.
Vynikající myslitelé Chelčický, Tolstoj, Gándhí či M.Luther King se vyjádřili za evangelia velice jasně. Lid Boží je lidem bez meče. Hloubavý čtenář si však v Bibli všimne těžko vysvětlitelného okamžiku před Velikonocemi, kdy radí Ježíš Kristus učedníkům, aby si opatřili zbraně. Není žádným křiváctvím říci, že někdy to bez meče nejde. Jsou chvíle, kdy to zase nejde s mečem, zvláště tehdy, kdy člověk brání, obhajuje a zveřejňuje svoje vyznání víry.
Apoštol Pavel zase na jiném místě Bible připomíná, že vládce nese meč, aby mohl vykonávat moc, která je mu dána. To tvrzení se zdá na první pohled jako nucený podpis starověké anticharty, který vyměnil Pavel výměnou za klid pro křesťanstvo. Kdo s Pavlem věří ve stvoření světa a počítá s pádem Adama do hříchu, ten ví, že tu světská moc musí provozovat určitou míru násilí.
Ke křesťanskému pacifismu i agresi, které jsou křesťanskými projevy chápání evangelia a musí jim to být přáno, může být počítán také zodpovědný a vnímavý postoj křesťanů, který může zastupovat anglický klasik C.S. Lewis. Ve svých rozhlasových promluvách vysílaných BBC v roce 1942 říká: "Jestliže Bůh usoudil, že válečný stav na světě je cena, kterou je třeba zaplatit za svobodnou vůli, a že to stojí za to - totiž stvoření takového skutečného světa, v němž tvorové mohou konat dobro nebo zlo a v němž se mohou dít věci skutečné důležitosti, místo nějakého světa, jenž by byl hračkou a hýbal se jen, když on by tahal za provázek - pak klidně můžeme přestat na tom, že za tu cenu stojí. Válka je hrozná věc a cítím úctu ke každému poctivému pacifistovi, i když mám za to, že se naprosto mýlí. Co nemohu pochopit, je onen polovičatý pacifismus, s kterým se dnes setkáváte a který ve vás budí představu, že sice nezbývá než bojovat, ale že je nutno dělat to jaksi s kyselou tváří a jako byste se styděli."
Válka ke světu bohužel (i lidužel) patří. A patří k němu také hrdinství a práce těch, kteří se v minulých válkách postavili zlu. Není žádnou chybou absolvovat vojenskou prezenční službu. Překvapivě jsme zjišťovali, že jako křesťané dovedeme dobře pochodovat, protože známe rytmus a zpěv z kostela. Když už jsme stříleli, stříleli jsme přesně, protože zneškodnit nemusí znamenat zabít. Když jsme v politickém školení mužstva vynikali, bylo to proto, že jsme měli zájem dobře znát ideologické bláto komunismu. Nejednou jsem měl klíče od zbrojnice o Velikonocích či o Vánocích ve své kapse, protože mi je velitel svěřil. Nesvěřil je strážní směně, ale obyčejnému vojákovi. Byl jsem vždy jen vojínem, nebyl jsem povýšitelný.
Křesťanský pacifismus a agrese má tedy ještě jednu alternativu, křesťanskou odpovědnost za tento svět.

Nestranickost křesťanů má své důvody v dějinách klerikálních stran a politického pragmatismu, který provozovaly Kristus nekristus. Těžko si představit, že by nějaká církev mohla dlouhodobě, a to myslím staletí, živit nějakým politickým evangeliem. Nemohla, protože politická vyznání jsou závislá na své době. Církev nemůže stát ani na národních idejích. Druhý důvod apolitičnosti křesťanů je v pocitu, že se nedá nic změnit a všechno plyne podle předem stanovených řádů. Je to vlastně pocit strachu doložený velkým počtem zklamání vyjádřených v číslech volebních preferencí a výsledků. Živě je tento postoj napájen z dělohy úspěchu, kde je samozřejmý úspěch úspěchem jedině tehdy, když je doprovázen patřičně medializovaným vítězstvím a mocí. Ti kdo jsou potrestáni žezlem dočasné vlády a poháněni metlou médií ví, že skutečná práce se odvádí v nižších patrech politiky, kam není tolik vidět. Není žádným tajemstvím, že vedle komunistů jsou to dnes také křesťané, kteří tvrdí, že do Evropské unie není dobré vstupovat. Jsou to jednotlivé farnosti i oficiální církevní představitelé. Někteří z těchto zástupců církví musí mlčet, protože jejich církev nemá jednoznačné stanovisko. Mlčení je také politickým postojem. Zvláště varující je to, že se nevede debata o to, jak do EU vstoupíme a co pro Evropu můžeme udělat, ale vede se debata o tom zda ano nebo ne. Nic víc. Žádný postoj odpovědnosti za budoucnost, jen zájem o nebe (nebo sebe).
Stejně tak se nevede v církvích debata o tom, jak zamezit partajnictví, ve kterém je důležité, zda bydlí člověk na Horním konci vsi nebo na Dolním. Takového partajnictví je totiž církev plná. Jistě tato forma stranictví obsahuje také komunistickou lenost v přemýšlení a přijímá pouze jednoduché rozdělení na zlé a dobré. Může to mít souvislost s totalitní minulostí, ale čtenářům Bible je známý partajnický spor ze starověkého Korintu, kde se formovaly frakce označené jménem apoštolů. Tedy je to problém věčný a církev za sebou už má i svá vítězství v těchto vnitřních bojích o pojetí pravdy. Má však povážlivě mnoho vyhraněných situací, kdy jde jen o to, zda je někdo s Námi či proti Nám.
Evangelium určitě obsahuje vymezení. Staví se vůči tomu, co není spravedlivé, čestné, co nemůže získat dobrou pověst přirozeným způsobem. Nepřirozenou kampaní se stane tatíčkem i diktátor. Evangelium tedy podporuje odpovědný přístup k veřejnému dění v každé době. Evangelium jistě netrpí členstvím v politické straně a hlasitou účastí v komunálních i celostátních zápasech o právo a spravedlnost. Klasikem takových myšlenek je Michael Novak, který se velice občas cituje i u nás. V Americe je otcem mnoha ekonomů, kteří usilují o Nový Pořádek Věků, jak je vepsáno v pečeti USA. Nechtějí jej nastolit jako nebe na zemi, nejsou vláčeni spasitelskými komplexy, ale přemýšlí o odpovědném budování "republiky pro hříšníky", jak nazývá Novak prostor "omezené vlády, systému kontrol a pojistek celého společenského systému". Jakou jinou Evropu by bylo možné budovat? A to nepůjde bez křesťanů.