Zahraniční politika USA: Pokračování teologie jinými prostředky

Představa světového pořádku je v očích Američanů jednoduchá a přehledná. Svět je pyramidou, kde nejníže jsou LDC – „the least developed countries“, nad nimi jsou MDC – „the more developed countries” a na vrcholku ční WDC – Washington DC. Nad vrcholkem pyramidy již není nic, jen nekonečno Boží existence. Tato představa však není výrazem nějaké arogance. Její původ pramení jinde, a to v metafoře ležící u samých počátků historie Spojených států amerických, kdy lodě pronásledovaných puritánů dosáhly kýžený břeh „země zaslíbené.” Není překvapující, že svobodná nová zem byla nahlížena jako zaslíbená a logický se zdá i vývod, že právo přijít do země zaslíbené se dostalo jen těm vyvoleným. Tato představa „Nového Israele” se ukázala být neobyčejně životná. Její charakter a důsledky se rozhodl zkoumat ve své knize z roku 1995 Johan Galtung, jeden ze zakladatelů „peace research”, nositel čestných doktorátů mnoha univerzit a v neposlední řadě kontroverzní Nor, který je ve své vlasti neoficiální „persona non grata.” Rozhovor s nim přinesly před časem i Britské listy, viz ZDE

Během historie USA se nestalo nic, co by tuto ideu „vyvoleného lidu“, převzatou ze starozákonní víry, mohlo zpochybnit. Zaslíbená země sice nebyla na počátku liduprázdná, decimace původního obyvatelstva však byla pochopena jen jako důkaz vyvolenosti příchozích. Země nebyla nikdy vojensky pokořena, potupný útok na Pearl Harbour byl dostatečně vykoupen atomovým peklem. Kontinuita této metafory byla také zajištěna. Ačkoliv je Amerika často nazírána jako multikulturní „tavicí hrnec“, noví přistěhovalci byli „přetavováni“ do již existujících schémat a ne do ideového vakua. Další příhodnou podmínkou byla neexistence odluky státu od samotného náboženství.

Tato metafora sebou nese řadu důsledků. Jeden z nich byl už zmíněn.Mezi Spojenými státy a Bohem se nenachází nic, žádná překážka nebo mezistupeň. Neexistuje kultura či ideologie nějaké jiné země, která by mohla být lepší než americká. Není zde místo pro jakoukoli nadnárodní organizaci, OSN je chápána jen jako „prostředek vykonávání blahodárného vlivu“ na ostatní země. Pokud se toto nedaří, OSN má pro Spojené státy nulovou hodnotu: „Jestliže je OSN součástí Dobra, pak musí být USA uznány jako Konečné Dobro. Jestliže USA není na vrcholu, OSN nemůže být součást Dobra.“ Pokud se nějaká organizace postaví do cesty americké vůli, pak je prostě opuštěna (UNESCO). Stejný princip se týká i mezinárodního práva. Pokud se toto právo neslučuje s americkými zájmy, přestává prostě být jako „mezinárodní“ platné a je ignorováno.

Protože Spojené státy stojí na vrcholu pyramidy, jsou odpovědné jenom Bohu a nikomu jinému neskládají své účty. Ze stejného důvodu jsou ostatní země povinny skládat své účty USA. Spojeným státům tak vždy náleží i konečné rozhodnutí, spojenci jsou pouze konzultováni, za což mají vyjádřit svůj vděk. Kruh spojenců se víceméně rovná MDC, „the more developed countries“. Jsou přibližně čtyři podmínky členství v tomto klubu: svobodný trh, víra v židovsko-křesťanského Boha, svobodné volby a dostatečné bohatství. Ne všechny podmínky jsou však nezbytně nutné.

Vně tohoto Centra a rozvojových zemí leží pak „zlé země“, které mají nejblíže Satanu. Úkolem Spojených států je boj proti tomuto Satanu, jsou zástupcem Boha na zemi. O tom, kdo je v moci Satana rozhodují výlučně Spojené státy a jen ony jediné „jsou s to setkat se se Zlem tváří v tvář.“ Pokud se nějaká zem dostane do nebezpečného postavení zlého státu, ještě není nic ztraceno. Stačí se vydat na cestu pokání, dostatečně se pokořit a uznat USA jako Dobro. „Obrácení“ však musí být vnitřní a skutečné, takto bylo „odpuštěno“ poválečnému Německu a Japonsku. Na cestě do Centra jsou nyní i postkomunistické státy. Hlavním úkolem států Centra je neprotivit se vůli Spojených států, odměnou je odlesk božské záře USA a slib ochrany před Zlem.

Své výsadní postavení potvrzují Spojené státy i svým postojem ve vojenských konfliktech. Nejsou nikdy druhou stranou, ale až třetí. Jsou soudcem, šerifem. Jak je to možné? Jednoduše, „dvě strany se totiž vždy už nachází v dotyčné zemi a úkolem USA je pomoci dobrým silám proti těm špatným.“ Problém přichází, pokud je nějaký stát natolik propadlý Satanu, že se v něm již nenachází žádná dobrá síla. Takový stát „je vybombardován zpět do doby kamenné.“ Pokud jsou zlé země příliš silné, místo eliminace přichází strategie potlačování. Odpadlické klientské státy jsou pak trestány přísněji než jiné (Saddám Husajn, Noriega).

Je vždy morální povinností USA pomoci dobrým silám, i kdyby to bylo zdánlivě proti vůli dotyčné země (Chile, Nicaragua atd.). Spojené státy tak intervenují i v rozvojových zemích, Periférii. Pokud na Periférii dojde k nějakému konfliktu, je pochopen jako „rvačka, kdy se děti nepohodnou na pískovišti. Úkolem USA je chytit tyto za krk, trochu s nimi zatřást a naučit je civilizovanému chování.“ Ne vždy je nutná intervence, často stačí jen dostatečná finační suma za podmínky vzdání se otevřeného konfliktu a uznání Spojených států jako soudcovské třetí strany.

V boji Dobra proti Zlu je další morální povinností Spojených států být hlavní vojenskou i ekonomickou silou. USA reprezentuje řád Dobra a aspiruje tak na Boží vlastnosti: všemohoucnost, vševědnost, všudypřítomnost a dobrou vůli. „O dobré vůli se samozřejmě nedá pochybovat. Zapochybování, že USA jsou hnány dobrými úmysly, i když jejich chování může působit občas tvrdě, dává dobrý důvod pochybovat o pochybujícím, nikdy o USA.“ Takovéto jednání řadí dotyčnou zem rychle ven z Centra směrem ke Zlu. Vševědoucnost znamená v praxi elektronické odposlouchávání v celém světě. Všudypřítomnost pokud není vojenská, je alespoň kulturní (Coca Cola, McDonald’s, hollywoodské filmy atd.). Amerikanizace je poté „způsob sdílení Božího řádu s druhými.“ Pokud odvrhnu některý ze symbolů amerikanizace, stávám se nutně antiamerickým.

Všemohoucnost je do určité míry omezena enormním dluhem USA. Učekává se tak, že klientské státy Centra zjednají pořádek ve svých klientských státech. Jmenovitě jde u Ruska o část ostatních postsovětských republik, u Turecka o kurdská území a část muslimských postsovětských zemí, u Indie o menší sousední země, u EU o zbytek Evropy a o bývalou koloniální Afriku a konečně u Číny o nic než sama sebe. Čína má přitom zvláštní postavení ležící mezi Centrem a Periférií, pro členství v Centru totiž nejsou splněny dvě podmínky: svobodné volby a křesťansko-židovské náboženství. Výsadními oblastmi zájmu Spojených států jsou pak Latinská Amerika a Blízký východ. Intervenční naladění USA je periodicky zmírňováno vlnami izolacionismu, a to v dobách, kdy chybí patřičná moc či vůle. Spojené státy se uzavírají do izolace, pokud se cítí zrazeny nevděčnými spojenci. „Ti však, když jsou přenecháni sami sobě, se dříve nebo později připlazí zpět na kolenou, individuálně či kolektivně, a budou žadonit o pomoc. O tak přichází nová éra globální odpovědnosti. Znovu a znovu.“

Síla celé této teologické metafory tkví v její implicitnosti. Vždy je vyslovena jen částečně. Nevyslovené nemůže být nikdy popřeno. „Změnit zahraniční politiku USA a nezměnit tuto metaforu, by bylo jako chtít zhubnout pomocí diety a nezměnit životní styl.“ Účinná změna by se mohla týkat samotné představy Boha, tedy akcentovat místo trestajícího starozákonního Boha milosrdného Boha Nového zákona. Spojené státy by tak nemusely opustit ideu vyvoleného lidu a mohly být na oplátku méně agresivní zemí. Snahy katolických a metodistických teologů právě v této oblasti tak mohou být daleko účinější, než by si „technokrati mírového hnutí“ kdy mysleli.

Galtung je ale skeptický k nějaké zásadnější změně americké zahraniční politiky. Po pádu a pokoření Sovětského svazu bude nalezen nový nepřítel. Novým nástrojem Satana může být „terorismus, a to zvláště muslimský, tvz. fundamentalistický muslimský terorismus.“ Důležitou se dále má stát teze Samuela P.Huntingtona „o střetu civilizací.“ „Bude zajímavé kolik klientských států bude ochotno přijmout tuto definici světového řádu, pokud by jí měl Clintonův nástupce učinit oficiální součástí americké politiky. Tato definice je pak v pravdě dualistická, manicheistická a nabita představami Armagedonu.“

Tato téměř deset let stará předpověd se zdá být dnes aktuálnější než kdykoli předtím. Zaposloucháme-li se do některého z projevů současného amerického prezidenta, můžeme si bez problémů ověřit, jak mocná a určující je celá tato politická teologie.

Johan Galtung, „De Forente staters utenrikspolitikk. En fortsettelse av teologi med andre midler.“, Oslo 1995. (První verze pak anglicky „United States Foreign Policy As Manifest Theology, Univ.of California, San Diego 1987.)