Z WM magazínu
PÁD ANTICKÉHO ŘÍMA V ROCE 255
autor: redakce
Návraty ke skutečné, v minulosti pozměněné
historii.
V historickém kalendáři evropské
křesťanské civilizace je několik významných
temných míst. S největší pravděpodobností
jde o záměrné "omyly", které lze připsat na konto
nechvalně známé expanzivní "odpustkové
politiky" na počátku vlády římsko-katolické
církve. Váženým křesťanem se tehdy mohl
stát každý barbarský hrdlořez, který si na
krk zavěsil kříž... Jisté je, že od místa
vzdáleného v čase asi dvě a půl století od
okamžiku, který považujeme za počátek "našeho letopočtu"
až k datu, kdy se objevují první písemnosti
datované "léta Páně", zeje v historii
křesťanského světa více než stoletá "černá
díra".
Přestože je v učebnicích historie dosud obvykle poslušně
uváděno datum na vrcholu 5. století, přesně rok 476,
musíme počátek skutečného pádu
Římské říše (a politického úpadku
Antoniem Piem počínaje) datovat do roku 255. Tehdy se na
dunajských a východních hranicích začaly
objevovat první skupiny nomádských
asijských kočovníků, skutečných “barbarů“, jak je
nazývali i sami Germáni.
Titéž nájezdníci současně vtrhli i do Číny
a Indie, kde usilovali o získání nových
oblastí. Snad se jednou dopátráme pravého
důvodu, proč se tyto národy v jistém okamžiku daly na
dlouhý pochod a táhly přes deset tisíc kilometrů
až do Středomoří, k Indickému oceánu a dokonce až
k Atlantiku. Zdolání takových
vzdáleností vypadá i dnes, v době moderních
prostředků, přesunů a vojenských manévrů, velmi
výjimečně. Došlo k obrovské přírodní
katastrofě, která změnila klimatické podmínky v
jejich oblasti natolik, že se tam nedalo žít?
Žádný rozumný vůdce by netříštil
síly v dlouhodobém úderu, vedeném prakticky
na všechny strany...
Domácí severoevropští „barbaři“ byli
Římanům známi jako Katové, Frankové,
Cheruskové, Alemáni, Langobardi, Markomani,
Kvádové, Hermundi, Batávové, Burgundi a
Norikové. Šlo o germánské obyvatele
příslušných, dosud divokých, ale po staletí
obydlených oblastí, kteří se nanejvýš
přesunuli z nejzazšího severu k Rýnu a Dunaji, jako
například Langobardi žijící na Labi, kteří
se stále více přibližovali k zemi slunce, Itálii.
Tito alemánští barbaři vstoupili do jižní Galie až
po Mende. Zatím co některé skupiny, vedené
králem Krokusem, čelily římským legiím, ty
početnější překročily Alpy a vtáhly do Itálie.
Zpráva o dobytí údolí Pádu barbary,
kteří dosáhli Ravenny vyvolala v Římě paniku.
Senát ihned sestavil občanskou armádu (nic jiného
neměl) a vyslal ji spolu s pretoriány vstříc invazorům.
Poté se Alemáni stáhli, ale u Milána je
zastavily Gallienovy legie vracející se z Pannonie. V
krvavé bitvě Alemáni utržili vážnou porážku.
Pak však přišly (možná pod tlakem zvenčí
ustupující) národy, které se integrovaly a
takto posílily svazky i společnou strategii. Byli to
Gótové, kteří se poté rozdělili na Visigoty
na západě a Ostrogoty sídlící na
východě. Ti první se smísili s
germánskými skupinami a začali společně podnikat přepady
v Galii a Iberii. Ti druzí (z oblasti Pannonie –
území býv. Jugoslávie a Maďarska), se
základnami v Makedonii, dnešním Bulharsku a Rumunsku až
po Černé moře, pak přišli do styku se skutečnými invazory
– nomádskými Asiaty.
Noví a mnohem nebezpečnější invazoři nebyli
indoevropského původu, ačkoli získali spojence ve
výše uvedených oblastech. Vedli pastýřský
život s mobilními tábořišti a vždy bojovali na koni s
výbavou, kterou Evropané nikdy nedokázali
napodobit. Jedli i spali v sedle a kůň pro ně byl nejen
dopravním prostředkem, ale takřka jejich součástí.
Byll hlavní složkou jejich úspěchu; ideální
inteligentní prostředek k přesunům s fenomenálním
smyslem pro orientaci.
Tito přízrační jezdci a lučištníci přitáhli
ze vzdálených končin Střední Asie, jimž dnes
zjednodušeně říkáme "ruské stepi". Linie jejich
postupu se táhne od Mandžuska, přes Rusko až k Černému
Moři. Předtím řádně potrápili antické
Číňany, kteří pak kvůli nim v letech 300-220 př. n. l.
postavili Velkou zeď, a pak se přesunovali stále dál na
západ, napříč pouští Gobi, přes stepní
oblasti až do Evropy.
Jejich armády během jediného staletí doslova
převálcovaly všechny civilizace klasického světa.
(Nezaměňovat s invazemi Mongolů, kteří se objevili až o sedm
století později!) I když fyzickým typem byli
mongoloidní, jejich idiomy přísluší
asijskému severovýchodu v okolí Altaje.
Ve stejné době, těsně před pádem Římského
impéria, tedy byla zdevastována i Čínská
říše – sídlo velké kultury,
čítající tehdy sto miliónů lidí.
Stejný osud postihl i Perskou říši, oslabenou na
více místech, zejména na severu.
Neuchránila se ani Indie, kde asijské hordy přímo
i nepřímo zlikvidovaly legendární říši
Gupta.
I když jsou tehdejší náhlé pohyby
středoazijských nomádských národů dodnes
předmětem studií, příčina vedoucí k tak
obrovským přesunům a logistika jejich provedení
zůstává dosud znevysvětlena. Vysledovatelné stopy
migrace se táhnou po přímkách dlouhých 10
000 a mnohdy i více než 13 000 km. Vše je ještě
nepochopitelnější, když si uvědomíme, že tehdy podle
našich současných znalostí neexistovaly
žádné přesné orientační body a nebyla
známa topografie planety. K dispozici byly pouze
archaické prostředky, koně a obydlí z kůže. Také
získávání potravy na tisíce
kilometrů dlouhé pouti územím prakticky bez flory
a fauny zůstává velkou neznámou, přestože dnes už
víme, co jedli a jakých technik uchování
potravin užívali.
Jedno je však jisté. Tyto nesmírné přesuny během
několika let ukončily významné období
světových dějin, a místy znamenaly konec
tehdejšího světa. Důsledkem byla kulturní regrese,
která se později zhmotnila ve staletích "temného
středověku“, a to nejen v Evropě, ale v celé Eurasii.
Jakési úspěchy v obraně proti této invazi v
prvních letech zaznamenali Číňané, ale i zde došlo
k výraznému politickému úpadku, z něhož se
Čína vzpamatovala až po nástupu silné dynastie Sui
(od roku 589), která zemi dokázala znovu sjednotit až do
mongolské invaze v roce 1211 (poté, v roce 1221, přišel
Čingischán).