Z WM magazínu

PÁD ANTICKÉHO ŘÍMA V ROCE 255
autor:  redakce

Návraty ke skutečné, v minulosti pozměněné historii.

 V historickém kalendáři evropské křesťanské civilizace je několik významných temných míst. S největší pravděpodobností jde o záměrné "omyly", které lze připsat na konto nechvalně známé expanzivní "odpustkové politiky" na počátku vlády římsko-katolické církve. Váženým křesťanem se tehdy mohl stát každý barbarský hrdlořez, který si na krk zavěsil kříž... Jisté je, že od místa vzdáleného v čase asi dvě a půl století od okamžiku, který považujeme za počátek "našeho letopočtu" až k datu, kdy se objevují první písemnosti datované "léta Páně", zeje v historii křesťanského světa více než stoletá "černá díra".
Přestože je v učebnicích historie dosud obvykle poslušně uváděno datum na vrcholu 5. století, přesně rok 476, musíme počátek skutečného pádu Římské říše (a politického úpadku Antoniem Piem počínaje) datovat do roku 255. Tehdy se na dunajských a východních hranicích začaly objevovat první skupiny nomádských asijských kočovníků, skutečných “barbarů“, jak je nazývali i sami Germáni.

Titéž nájezdníci současně vtrhli i do Číny a Indie, kde usilovali o získání nových oblastí. Snad se jednou dopátráme pravého důvodu, proč se tyto národy v jistém okamžiku daly na dlouhý pochod a táhly přes deset tisíc kilometrů až do Středomoří, k Indickému oceánu a dokonce až k Atlantiku. Zdolání takových vzdáleností vypadá i dnes, v době moderních prostředků, přesunů a vojenských manévrů, velmi výjimečně. Došlo k obrovské přírodní katastrofě, která změnila klimatické podmínky v jejich oblasti natolik, že se tam nedalo žít? Žádný rozumný vůdce by netříštil síly v dlouhodobém úderu, vedeném prakticky na všechny strany...

Domácí severoevropští „barbaři“ byli Římanům známi jako Katové, Frankové, Cheruskové, Alemáni, Langobardi, Markomani, Kvádové, Hermundi, Batávové, Burgundi a Norikové. Šlo o germánské obyvatele příslušných, dosud divokých, ale po staletí obydlených oblastí, kteří se nanejvýš přesunuli z nejzazšího severu k Rýnu a Dunaji, jako například Langobardi žijící na Labi, kteří se stále více přibližovali k zemi slunce, Itálii.

Tito alemánští barbaři vstoupili do jižní Galie až po Mende. Zatím co některé skupiny, vedené králem Krokusem, čelily římským legiím, ty početnější překročily Alpy a vtáhly do Itálie. Zpráva o dobytí údolí Pádu barbary, kteří dosáhli Ravenny vyvolala v Římě paniku. Senát ihned sestavil občanskou armádu (nic jiného neměl) a vyslal ji spolu s pretoriány vstříc invazorům. Poté se Alemáni stáhli, ale u Milána je zastavily Gallienovy legie vracející se z Pannonie. V krvavé bitvě Alemáni utržili vážnou porážku.

Pak však přišly (možná pod tlakem zvenčí ustupující) národy, které se integrovaly a takto posílily svazky i společnou strategii. Byli to Gótové, kteří se poté rozdělili na Visigoty na západě a Ostrogoty sídlící na východě. Ti první se smísili s germánskými skupinami a začali společně podnikat přepady v Galii a Iberii. Ti druzí (z oblasti Pannonie – území býv. Jugoslávie a Maďarska), se základnami v Makedonii, dnešním Bulharsku a Rumunsku až po Černé moře, pak přišli do styku se skutečnými invazory – nomádskými Asiaty.

Noví a mnohem nebezpečnější invazoři nebyli indoevropského původu, ačkoli získali spojence ve výše uvedených oblastech. Vedli pastýřský život s mobilními tábořišti a vždy bojovali na koni s výbavou, kterou Evropané nikdy nedokázali napodobit. Jedli i spali v sedle a kůň pro ně byl nejen dopravním prostředkem, ale takřka jejich součástí. Byll hlavní složkou jejich úspěchu; ideální inteligentní prostředek k přesunům s fenomenálním smyslem pro orientaci.
Tito přízrační jezdci a lučištníci přitáhli ze vzdálených končin Střední Asie, jimž dnes zjednodušeně říkáme "ruské stepi". Linie jejich postupu se táhne od Mandžuska, přes Rusko až k Černému Moři. Předtím řádně potrápili antické Číňany, kteří pak kvůli nim v letech 300-220 př. n. l. postavili Velkou zeď, a pak se přesunovali stále dál na západ, napříč pouští Gobi, přes stepní oblasti až do Evropy.

Jejich armády během jediného staletí doslova převálcovaly všechny civilizace klasického světa. (Nezaměňovat s invazemi Mongolů, kteří se objevili až o sedm století později!) I když fyzickým typem byli mongoloidní, jejich idiomy přísluší asijskému severovýchodu v okolí Altaje.

Ve stejné době, těsně před pádem Římského impéria, tedy byla zdevastována i Čínská říše – sídlo velké kultury, čítající tehdy sto miliónů lidí. Stejný osud postihl i Perskou říši, oslabenou na více místech, zejména na severu. Neuchránila se ani Indie, kde asijské hordy přímo i nepřímo zlikvidovaly legendární říši Gupta.

 I když jsou tehdejší náhlé pohyby středoazijských nomádských národů dodnes předmětem studií, příčina vedoucí k tak obrovským přesunům a logistika jejich provedení zůstává dosud znevysvětlena. Vysledovatelné stopy migrace se táhnou po přímkách dlouhých 10 000 a mnohdy i více než 13 000 km. Vše je ještě nepochopitelnější, když si uvědomíme, že tehdy podle našich současných znalostí neexistovaly žádné přesné orientační body a nebyla známa topografie planety. K dispozici byly pouze archaické prostředky, koně a obydlí z kůže. Také získávání potravy na tisíce kilometrů dlouhé pouti územím prakticky bez flory a fauny zůstává velkou neznámou, přestože dnes už víme, co jedli a jakých technik uchování potravin užívali.

Jedno je však jisté. Tyto nesmírné přesuny během několika let ukončily významné období světových dějin, a místy znamenaly konec tehdejšího světa. Důsledkem byla kulturní regrese, která se později zhmotnila ve staletích "temného středověku“, a to nejen v Evropě, ale v celé Eurasii.
Jakési úspěchy v obraně proti této invazi v prvních letech zaznamenali Číňané, ale i zde došlo k výraznému politickému úpadku, z něhož se Čína vzpamatovala až po nástupu silné dynastie Sui (od roku 589), která zemi dokázala znovu sjednotit až do mongolské invaze v roce 1211 (poté, v roce 1221, přišel Čingischán).