Rostoucí moc šíitů
Petr Janík

Irácká většina šíitů, brutálně utlačovaná za Saddáma Hussejna, bude hrát klíčovou roli při rozhodování o budoucnosti Iráku. Šíitové představují po sunnijských muslimech druhou nejpočetnější složku islámu a zahrnují asi 10- 15 procent všech muslimů. Šíitové jsou minoritou ve všech muslimských zemích s výjimkou Azerbajdžánu, Jemenu, Íránu a Iráku, kde tvoří okolo šedesáti procent celkové populace. Šíitové vznikli jako důsledek následnických sporů po Mohamedově smrti v roce 632. Většina Mohamedových následovníků souhlasila s tím, že islámskou komunitu by měl vést zvolený kálif. Naproti tomu šíitové zastávali názor, že následníkem by měl být někdo v dědické linii, počínaje Mohamedovým zetěm Alim. (Slovo "šíit" pochází z arabského "šiat Ali" a znamená přívrženec Aliho.) Ali byl prvním šíitským imámem a jeho hrob v iráckém městě Najaf je jedním z nejsvětějších míst šíitského islámu. Pravděpodobně nejvýznamnější postavou v šíitské historii je Aliho mladší syn Husajn, třetí imám.

Husajnův význam je dán jeho mučednictvím, které víc než cokoliv jiného přispělo k vědomí sounáležitosti šíitů. V roce 680 požádali šíitští muslimové v Kufě (dnes součást Iráku) Husajna, aby je osvobodil z útlaku Jazida, šestého sunnijského kalifa. Husajn byl spolu se svými 72 vojáky zadržen na karbalské pláni pětitisícovou Jazidovou armádou. Nařídili mu, aby přísahal Jazidovi věrnost. Husajn odmítl a celá jeho jednotka byla zmasakrována. Jeho syn ho přežil a pokračoval v nástupnické linii. Každoroční festival v Ašuře připomíná Husajnovu chrabrost. Současně však připomíná i kolektivní vinu šíitů, kteří žádali na Husajnovi, aby je osvobodil, ale sami mu nepomohli, když jejich pomoc nejvíce potřeboval. Atmosféra na festivalu se dá nejlépe popsat jako směs smutku a pocitu vykoupení, kdy se zástupy šíitů bičují řetězy s čepelemi. Husajnovo mučednictví vepsalo do vědomí šíitů myšlenku, že pro víru má být člověk připraven trpět, ba i zemřít.

Dědičná linie imámů se přerušila v roce 939, kdy čtyřletý dvanáctý imám al-Askari zmizel vzápětí poté, co zdědil svůj titul. Šíitové odmítli přijmout, že al-Askari zemřel a dali přednost víře, že se jen schoval a jednoho dne se objeví jako Mahdi (mesianistická postava, která před Soudným dnem ustanoví na zemí dokonalý řád). Většina šíitů, kteří sami sebe nazývají Dvanáctníci, se i dnes ztotožňuje s touto vírou. Avšak při vymření nástupnické linie byly duchovní pravomoci přeneseny na ulemu, radu dvanácti učených kleriků, kteří jsou natolik důvěryhodní, že mohou zvolit nejvyššího imáma. Nejznámnějším nejvyšším imámem v moderní době byl iránský ajatoláh Chomejní.

Šíitové přežili dlouhé období útlaku tím, že se nevěnovali věcem veřejným a vyhýbali se politice. K jejich politizaci začalo docházet teprve před několika desítkami let. Od íránské revoluce v roce 1979, vedené ajatoláhem Chomejním, je šíitská ideologie víc viditelná a panislámská. Íránští klerikové kážou, že islám má být nástrojem k pozvednutí utlačovaných a nikoliv jen souborem náboženských praktik. Odtud pramení íránská podpora Palestincům, Afgáncům a Libanoncům. Guerrillová skupina Hezbollah je šíitská.

Za vlády Saddáma Hussejna byla v Iráku šíitská většina brutálně utlačována. Šíitská svatá místa byla znesvěcena a mnozí duchovní vůdcové byli buď zavražděni nebo donuceni uprchnout do Íránu. Dokonce i Mohammed Sadiq al-Sadr, muž, kterého Hussejn ustanovil jako hlavu šíitské komunity, byl nakonec popraven, když jeho vliv přesáhl hranici akceptovatelnou pro Hussejna. Jeho nástupce, současný velkoajatoláh Sayyed Ali al-Sistani, strávil v domácím vězení patnáct let. Řada dnešních šíitských vůdců jsou potomky v minulosti zavražděných předáků.

Původní šíitské nadšení, které provázelo svržení Saddáma Hussejna, vystřídalo opatrné hodnocení vyhlídek americké okupace. Mezi šíity má hlubokou tradici opozice vůči imperialismu a iráčtí šíitové mohu zamotat hlavu irácké vládě pod americkou patronací. Šíitové organizují místní výbory, shromažďují prostředky na výplatu veřejných zaměstnanců, ochraňují majetek před rabováním a posílají milice na obranu vládních budov. Z dlouhodobého hlediska se však šíitové liší v představě, jak by měla vypadat budoucí vláda. Někteří šíitové by rádi viděli u moci teokracii íránského typu, řada dalších by však dala přednost oddělení církve od státu. To upřednostňuje i ajatoláh al-Sistani. V rané fázi invaze do Iráku doporučoval šíitům, aby nepodporovali žádnou stranu konfliktu. Jeho rezignace na účast duchovenstva v politice však nechala otevřený prostor a ten využili mnohem radikálnější klerikové. Mezi ně patří Seyed Muqtada al-Sadr, jehož otec, vážený a ctěný ajatoláh, byl zavražděn Hussejnovým režimem v roce 1999. Al-Sadr sestavil svou vlastní milici Jammat-i-Sadr-Than. Nedávno 50 bojovníků, kteří jsou zřejmě jejími příslušníky, obléhali po čtyři dny al-Sistaniho v jeho vlastním domě a snažili se ho přimět, aby opustil Irák. Al-Sistani zavolal na pomoc kmenové vůdce a díky tomu obléhání skončilo. Jinou významnou postavou je Mohammed Baqir al-Hakim, klerik, který se vrátil ze svého íránského exilu a dostalo se mu doma nadšeného uvítání.

Většina šíitů dává přednost demokracii před teokracií. Jsou si vědomi toho, že íránská revoluce nevedla ani k prosperitě ani svatějšímu životu. Navíc v Iráku není žádný vůdce, který by měl stejné charisma jako někdejší íránský ajatoláh Chomejní. Proto se někteří pozorovatelé domnívají, že Irák by mohl mít zmírňující vliv na šíitský islám a mohlo by zde vzninout alternativní náboženské centrum. V Najafu je nejstarší šíitský seminář. Ten byl založen před více než třinácti stoletími. Šíitští teologové, zejména ti, co nepřijímají íránský model, by si zřejmě zvolili za místo svého působení osvobezený Najaf. Tisíce učitelů a studentů, včetně několika ajatoláhů, už vážně hovoří o svém odchodu z Íránu do Najafu.

Šíitská tradice
Mezi šíitským a sunnijským islámem je zhruba stejně velký rozdíl jako například v křesťanství mezi katolicismem a protestanstvím. Se značným, ale snad přijatelným zjednodušením lze říci, že šíitové mají v tomto srovnání blíže ka katolicismu. Nejvyšší imám je nadán stejnou neomylností jako v katolické církvi papež a šíitská náboženská hierarchie vykazuje řadu podobných rysů jako hierarchie katolická. Sunnijský islám naopak nemá žádné formální duchovenstvo. Má jen učence a právníky, kteří mohou nabídnout nezávazný výklad islámského práva a tradic. Šíitský islám má rovněž mnohem mystičtější tradici než islám sunnijský (viz např. víra v ukrytého imáma) a klade mnohem větší důraz na nespravedlnost světa: šíitská tradice je plná mučedníků a hrdinských skutků. Šíitský zákon o rozvodu a dědictví je příznivěji nakloněn ženám. To je zřejmě odrazem postavení a vážnosti, které se dostávalo Mohammedově dceři Fatimě, Aliho manželce.

(Psáno podle The Week pro Bláznivou Markétu a Neviditelného psa.)