Z britských listů
19. 2. 2003
Co si myslí arabští politologové o současné situaci

vybrala a přeložila Jana Malá

Letos v lednu se konalo setkání několika arabských odborníků, týkající se terorismu v období po 11. září a o tom, k čemu nynější situace může vést, jak ve světovém měřítku, tak v arabských zemích. Účastnili se ji politologové Burhán Galjún (profesor na Sorboně), Júsef Salama (politický analytik) a Sádik Žalál Al-Azem (profesor filozofie na universitě v Damašku). Setkání se konalo v lednu tohoto roku a tato debata vyšla v libanonském listě „Al-Adáb“

Následky 11. září

Útok z 11. září byl událostí, rovnající se zemětřesení, přišel náhle a nikdo ho nepředpokládal, dokonce ani ne Spojené státy. Poprvé od devátenáctého století byla Amerika napadena, a to ve vlastní zemi, poprvé také bylo napadeno centrum americké vojenské síly. To znamená, že není Amerika prosta nebezpečenství, jakým jsou vystaveny ostatní země. Dá se předpokládat, že USA budou stále více klást důraz na světovou bezpečnost, to může otevřít prostor pro vznik vícepolového světa, zatímco jsme žili déle než desítku let v jednopólovém světě.

Jde o skutečné ukazatele změn na geopolitické scéně a v mezinárodních vztazích, tím se dostalo této události objektivní důležitosti. Nestačí však konstatovat objektivnost, aniž by obsahovala geostrategický pohled. Amerika jako velmoc ji pojala události z 11. září jako základ nového uspořádání mezinárodní scény, využila jich k zabezpečení své moci a nadvlády. Hlavně media velmi přehánějí, jakoby svět začal až po 11. září a před nímž byla jen neznalost.

Amerika pod pravicovým vedením George Bushe využila 11. září k tomu, aby donutila Evropu k poslušnosti poté, co se v evropských zemích začaly objevovat známky konkurence. Bojem proti terorismu se USA pokusily obnovit svou nadvládu nad Evropou.

Jisté je, že různé státy, které nabídly své služby Spojeným státům, to udělaly proto, že se chtěly buď vyhnout nějakému zásahu (nemusí to být vojenský zásah, ale například může to být hospodářský trest nebo ztráta výhod), anebo proto, že samy jsou vystaveny aktivitě různých hnutí, například fundamentalistických, separatistických a teroristických. Americká vláda se nechce dělit o rozhodování s žádnou jinou zemí na světě, naopak všechny ostatní země musejí chápat její zájmy. Žijeme skutečně v situaci světového diktátorství. Většina lidstva, států a společností se neúčastní na světových politických rozhodnutích. Dnes rozhodují velké průmyslové země v čele s Amerikou. Spojené státy nemohou upustit od globalizace, avšak bezpečnost a nadvláda je v jejich prvotním zájmu a globalizace až na druhém místě.

Diskutující se shodli, že ve Spojených státech jsou tak rozsáhlé svobody, že i přes určitá opatření to svobodu Američanů prakticky neomezí. Například když americká vláda chtěla zakázat stanici Al-Džazíra, aby odvysílala videozáznam s Osamou Bin Ladenem, anebo chtěla, aby ho ta televizní stanice zkrátila, našli se lidé, kteří poukazovali na to, že americká vláda nemá právo cenzurovat tento kanál a jeho vysílání je ve prospěch veřejného mínění. To je důkazem, že americká společnost je sama natolik bdělá, aby si zachovala své svobody. Arabové mají více starostí se svobodami v e svých vlastních zemích.

Islámský projekt skončil

Útok Al-Qaedy proti Spojeným státům byl následkem krize, ke které dospělo hnutí tzv. politického islámu. Tato krize nezačala 11. září, ale po tomto datu je rozhodněji znát, že se politický islám skutečně dostal do slepé uličky a nemůže uskutečnit své cíle, které si vytyčil před dvaceti lety.

Al-Qaeda a lidé, kteří se k ní připojili z různých arabských zemí, představuje útěk vpřed. Tento proud, který nebyl schopen nic dokázat v arabských zemích, a ty jsou hlavním cílem jeho politických aktivit, se pokusil udělat něco proti USA, které považoval za poručníka těchto režimů. Útok byl tedy vyvrcholením krize. Zároveň tím politický islám utrpěl smrtelnou ránu. Už se nedá smlouvat s americkou stranou, skončila dvojaká hra s islámskými hnutími, která trvala až do roku 1995. V současnosti jde o skutečné mezinárodní srozumění proti muslimům. Na druhé straně tato islámská politická hnutí mohou jen velmi těžko získat lidovou podporu. To nezabraňuje některým zbývajícím organizacím provádět ničivé útoky, ale islámský projekt už skončil.

To neovlivnilo Írán, ten se rozhodl skoncovat s dvojakostí, do které ho dostaly některé náboženské kruhy, a už před 11.září směřoval k modernizaci, jejímž představitelem je Chátimí. Je jisté, že se Írán, i když těžce, dostává z područí náboženství a směřuje k liberálnějšímu režimu a spolupráci se západními zeměmi.

Amerika v rámci nové pravicové nacionalistické politiky se chová vůči světu, jakoby byl revírem k lovu: zmocňuje se zdrojů, odborníků a trhů, jakých chce, a nepotřebné odhazuje. To je druh imperiální nadvlády zdivočelé a kruté, která vede k absolutní ztrátě rovnováhy a následkem které dojde k útočnému obsazení jihu a jeho pustošení. Je to začátek střetů a pádů, ke kterým může dojít v našich společnostech. Tato politika je o hodně nebezpečnější než imperiální politika Billa Clintona. Clintonova politika byla totiž založena na hospodářské nadvládě prostřednictvím globalizace. Spojené státy začaly s mocenskou politikou a s politikou diktátu v době, kdy se dostal k moci Bush, který uplatňuje tvrdou linii, ničící lidskou budoucnost. Teroristické útoky, které byly provedeny v Americe, jsou podle arabských politologů výsledkem jejího díla.

Záhadné politické poselství útoku z 11. září vyznívá více jako výkřik politicky neorganizovaného protestu. Každý teroristický čin je akcí jednotlivců a velmi často vychází ze sobeckých a osobních pohnutek. Nakonec, přestože v jádru věci je to poselství politické, nevyplynulo z něho, co jím mělo být řečeno. Zřejmě neznalo ani cíl, ke kterému chtělo dojít, a není v něm žádná prozíravost.

Jestli mělo být toto poselství islámské, tak se to obrátilo proti němu, sebevražedná akce, kterou provedla Al-Qaeda, zničila celé islámské hnutí, které po 11.září potká podobný osud jako násirovce po porážce v roce 1967.

A jestli mělo být toto poselství propalestinské, tak násilí proti nim Palestincům ukrutně vzrostlo, přestože z tohoto útoku z 11. září nebyli obviněni. Útok z 11. září nedokázal nic, naopak poskytl Spojeným státům záminku k urychlení jejich plánů. Oslabil Evropu, která podporovala palestinskou věc. Evropa se přidala k Americe a označila palestinský odboj za terorismus, což je velká politická prohra. Útok z 11. září, nepochopitelný a hloupý čin, nakonec poškodil nás všechny, přestože s ním nemáme vůbec nic společného.

Vliv 11. září na palestinský problém

Terorismus byl závažným jevem před 11. září, toto datum ho nezrodilo. Násilí používají určité skupiny, když selžou politické prostředky. Terorismus je častokrát reakcí na teror anebo na neexistenci řešení. Politická odpovědnost leží velkou měrou na původním teroru. Například Palestinci zabijejí izraelské civilisty, ale důvodem je bezmocnost Palestinců. Terorismus musí být přesto odsouzen, protože zabíjení nevinných je neomluvitelné, nehledě na sledovaný cíl, to je zásadní věc. Pokud zůstaneme jen u morálního odsouzení, pochybíme politicky. Když se nespokojíme s pouhým odsouzením, ale budeme chtít terorismus odstranit, v tom případě je potřeba jasně určit politické meze.

Tím se od morálního zločince dostaneme k politickému, který donutil druhé použít teror jako jediné řešení k protestu anebo jako jediný prostředek k sebeuplatnění. Někdy je terorismus zbraní slabých, když nemají žádnou jinou možnost výběru, s tím se musí počítat. Amerika se zásadně pokouší skrývat politickou odpovědnost za terorismus a jeho šíření v Palestině a ve světě vůbec. Americká politika diktátu není tolerantní ani ke svým stoupencům, je to politika postavená na samorozhodování, na odmítání debaty a na absenci vyjednávání. To právě je pak hlavní zdroj terorismu.

Amerika nerozhodla, že islámskou stranou jsou jen ti, co provedli útok, ale rychle se přeorientovala proti všem islámským organizacím, mezi nimi i proti organizacím dobročinného a sociálního rázu, ze svého náhledu začala považovat všechny za viníka. Nerozlišováním mezi teroristy a mezi náboženstvím vznikla určitá strategie, kterou Spojené státy uplatňují ve světě proti islámu jako takovému a zvlášť proti tomu, co nazývají islámským terorismem.

Před 11.9. to vypadalo, že rasové a etnické čístky, represivní vyhánění obyvatel a jejich totální přesun už nejsou možné, protože když k nim docházelo v různých zemích, byly ve světě rezolutně odsuzovány. Po 11.9. je situace velmi zlá, hrozivá je obava, že se Izraelci chystají vrátit se k politice odsunu. Západní svět nyní zastává rezervovaný postoj k izraelskému násilí proti palestinskému lidu, prováděnému po zuby ozbrojenou armádou. Tato rostoucí západní shovívavost vůči násilí je děsivá a nyní je nejdůležitější ze všeho, aby Palestinci měli právo setrvat na svém území.

Americké sliby o vytvoření palestinského státu nejsou nové. Vyjednávání v Camp Davidu v posledním roce úřadu Billa Clintona mezi Barakem a Arafatem obsahovala uznání tohoto palestinského státu. Spojené státy stále mlčí v těchto věcech: Nikdo neví, jak ten stát má vypadat, jakou bude mít rozlohu a na jakých principech bude založen. Dojde k úplnému stažení Izraelců z okupovaného území podle rozhodnutí OSN či jen k částečnému, podle rovnováhy vojenských izraelsko-palestinských sil?

Také není jasné, kdy má být palestinský stát vytvořen, zda to je slib bez časového ohraničení anebo je to jen americká politická hra na Blízkém východě. Spojené státy byly zainteresovány na hledání řešení před příchodem George Bushe do Bílého domu. Izrael nemá zájem na míru, ten by pro něj znamenal, že bude muset navrátit okupovaná území. Zájem o mír mají především Arabové, protože to pro ně znamená návrat půdy, vznik palestinského státu a stabilizaci regionální situace, což by usnadnilo podmínky pro hospodářský a sociální růst.

Krize arabského režimu

Do jaké míry snese sociální prostředí v Saúdské Arabii a v Egyptě výsledky spojené se změnami, které vyžadují USA? Bude Egypt schopen provést změny v pedagogice a školství, když budou v protikladu s identitou většiny Egypťanů? V Egyptě je rovněž v rovnováze aktivní občanská společnost, kterou není možné ignorovat. Dojde ke střetu vlády se všemi konzervativními proudy i liberalisty?

Je dobře, že americká média zaútočila na arabské spojence USA. Tyto režimy se v minulosti těšily obzvláštní přízni Ameriky, i přes jejich despotismus. Spojené státy se silně vměšovaly do záležitostí Nikragui, Panamy, Granady a Filipín pod záminkou demokracie, ale ta zcela chyběla u arabských spojenců. Média odsuzovala bezpráví žen od Iránu až po Čínu, ale mlčela o bezpráví žen v Saúdské Arábii nebo Kuvajtu, proto je oslabení americké přízně vůči autoritářským arabským společnostem v současnosti prospěšné.

Je známo, že agrese Iráku proti Kuvajtu určila hlavní aspekty americké strategické politiky na Blízkém východě. To, co se děje dnes, to je pouhé dokončování toho, co začalo na začátku devadesátých let. Zdá se, že se všechny arabské režimy americké strategické politice v oblasti přizpůsobily. Mezi těmito režimy nejsou ve vztahu k USA příliš velké rozdíly. Zrovna tak vztah těchto režimů ke svým občanům je despotický. Občané v těchto zemích se vůbec nepodílejí na politické činnosti. Tím "král-prezident" může lehce vládnout a rozhodovat a udržet se u moci. Nezáleží na tom, jestli mluví revolučním nebo konzervativním jazykem.

Co se týká spojení s demokratickými hnutími ve světě, jsme ještě na začátku cesty, konstatovali arabští politologové. Nemůžeme však popřít, že existují velké příležitosti, naskýtající se ve spolupráci s organizacemi pro lidská práva a obrozeneckými demokratickými hnutími. Od arabských demokratů je žádoucí, aby hledali své spojence kdekoliv ve světě, včetně Evropy, která je nejbližším sousedem a spojují nás společné politické a ekonomické zájmy. Je pravděpodobné, že dialog s Evropany je možností, abychom získali podporu ve světě, kde není místo pro slabé.