Temné věky
Temnější než jsme si představovali?
Greg Bryant
publikováno v září 1999 "Issue of Universe"

V jakékoliv dějepisném textu se můžete dočíst, že termín temné věky se vztahuje na období po pádu Římské říše uprostřed prvního tisíciletí.Byl to čas kdy evropská civilizace stagnovala - což je termín až příliš shovívavý pro popis životní úrovně a sociálních podmínek v několika dalších stoletích. V širším smyslu pak, ač se "temnými věky" rozumí kolísání sociálních podmínek v těchto dobách, lze tento termín použít i pro astronomické závěry, které se právě chystáte číst.

Fyzikální aspekty temného středověku.

Pojďme se nejprve podívat na počátek "temného středověku" v šestém století n.l. Římská říše se rozpadla a v přírodě se děly velmi špatné věci.
Italský dějepisec Flavius Cassiodorus psal o podmínkách které zažil roku 536 n.l.:
" slunce...zdá se ztratilo svoje obvyklé světlo a objevuje se v modravé barvě. Nevidíme žádné stíny našich těl v poledne, cítime že mocná síla slunce je zesláblá a úkazy které normálně doprovázejí zatmění slunce se prodloužily téměř na celý rok. Léto jsme měli bez tepla. Úroda byla promrzlá od severáků, a déšť nám byl odepřen."

Další pisatelé z té doby popsali podobné podmínky :
Procopius : "...celý tento rok bylo nejvíc hrůzných znamení. Sluneční světlo bylo bez jasu...a zdálo se tak neobyčejné jako slunce v zatmění, jeho paprsky nebyly jasné."
Lydus : " Slunce se stalo matným...po téměř celý rok...tak, že plodiny zašly v nevhodném čase."
Michael Syrian: " slunce se zatemnilo a jeho temnota trvala osmnáct měsíců. Každý den svítilo okolo čtyř hodin, a ještě toto světlo bylo jen slabý stín... všechny druhy ovoce nezrály a víno chutnalo jako kyselé hrozny."

Byl tento úkaz místní? V knize "Vulkány světa", Dr. Timothy Bratton uvádí malou erupci vulkánu Vesuv v roce 536 n.l. Mohla by to být příčina? Mohla dobře přispět k dotvoření scény (ačkoli erupce byla o moc menší než velká erupce z roku 79 n. l.), ale nemůže odpovídat za podobné jevy doložitelné po celém světě.

V Číně, " hvězdy byly ztraceny z dohledu pro tři měsíce". Záznamy ukazují že světlo slunce se ztlumilo, očekávané deště nepřišly, a sníh byl k vidění uprostřed léta. Rozšířil se hladomor, a uprostřed nepokojů císař opustil hlavní město.

Protože smůla se často kumuluje, přišel ke všemu mor. Justiniánský mor, pojmenovaný po byzantském císaři té doby, začal v centrální Asii, rozšířil se do Egypta a pak prošel Evropou. Počítá se že epidemie byla stejně zlá jak černá smrt, která "sužovala" Evropu ve středověku.


Mike Baillie je profesor z Paleontologické královské univerzity, Belfast, v Severním Irsku. Je autorita na letorosty a využívá jich při datování starověkých událostí (každým rokem strom přidává "prsten" na svém kmenu jak sílí - dobrá léta jsou představovaná tlustými prsteny, zatímco špatná léta jsou představovaná tenkými prsteny). Baillie vedl kompletní (a nepřetržité) hodnocení každoročních přírůstků stromů během posledních 5000 let a našel pět hlavních anomálií doložitelných u stromů na celém světě.

Tyto anomálie odrážely klimatické otřesy v době kdy ony tenké letokruhy vznikaly. Protože chtěl vědět o těchto dobách víc, obrátil se k historickým záznamům a zjistil, že roky o které jde (mezi 2354 a 2345 p.n.l., 1628 a 1623 p.n.l., 1159 a 1141 p.n.l., 208 a 204 p.n.l., a 536 a 545 n.l.) korespondují s "temnými věky" civilizace.

Minimální růst stromů kolem roku 2350 př.n.l. byl spojený s erupcí vulkánu na Islandu. Tato perioda je také spojená se záplavami, vytvořením nových jezer, a dokonce rozběhem čínské historie. Navíc, Maria-Agnes Courty, archeoložka z Francie, tvrdí že se nová data týkající se katastrofy objevují i na Středním východě. Vzorky z tří různých regionů obsahují vápenec spálený tak jako po dopadu meteoritu.
Skutečně, okolo 40 měst v severní Africe, na Středním východě, v Evropě, a Asii bylo zdevastováno nebo dokonce zmizely ve stejné době jako jsou datovány předpokládané katastrofy.

Dvanácté století př.n.l. je spojené s "řeckými temnými věky", koncem Chetitské civilizace na Blízkém východě, koncem doby bronzové v Izraeli a koncem doby bronzové dynastie Shang v Číně. Starověká čínská historie má představu o "nařízení z nebes", kdy vládcové byli v podstatě vystaveni vrtochům oblohy. Neznámé pozoruhodnosti na obloze byly chápány jako špatná znamení pro čínské císaře. V té době, čínské záznamy říkají:
"...mnozí bohové a duchové byly zničeni v této bitvě, a několik hvězdných vládců bylo nahrazeno přistěhovalci do nebeských domén."
Co může způsobit takové globální otřesy? Pravděpodobnou odpovědí je, že evropští a čínští pozorovatelé popsali jako "draka na obloze" - kometu! Nechci mluvit o nějaké neporušené velké kometě (pokud by ta totiž udeřila v posledních několika mileniích, patrně bychom tu dnes nebyli), ale spíše o zlomcích z rozpadající se komety nebo asteroidu (jednalo by se o malé kusy jako byl ten , který udeřil v Tungusce v roce 1908). Takové "kameny" by nasytili atmosféru prachem natolik, že by šero zahalilo náš svět a slunce a obloha by zůstaly matné.
Všechno to zní jako poutavá teorie, ale existuje důkaz "nahoře", který potvrzuje teorii.
Jak vysvětlit tolik kolizí v posledních několika tisíci letech, když současný převládající názor většiny astronomů je ten, že nárazy asteroidů s globálními důsledky jsou velmi vzácné?

Vstup astronomů

Nezávisle na Baillieho studii,Britští astronomové naformulovali vysvětlení proudu meteorů - Taurid, které jsou na obloze k vidění. Tauridy souvisí s Enckeovou kometou, pro kterou Fred Whipple, navrhl model "špinavé sněhové koule". Mark Bailey, Viktor Clube a Bill Napier vypracovali teorii že Encke a Tauridské meteory vznikly z obrovské komety která se rozpadla o nějakých 40,000 let dříve než vstoupila do vnitřní sluneční soustavy. Představa komety rozpadlé do menších kusů není nic nového (o tom svědčí Shoemaker-Levy 9 v roce 1994 a návrat periodické komety Machholz 2 rozpadlé na dvě části) a skutečně Dr. Brian Marsden ze Smithovy Astrofysikální observatoře je tvůrce představy, že převážná část komet v sluneční rovině, které pozorujeme, pochází z velké komety, která se možná původně rozštěpila několik století před Kristem, a může se rozštěpit znovu.

Astronomové zaznamenali, že čínské záznamy pozorování meteoritů v posledních dvou tisíci letech zachycují kumulaci velkých počtů pozorování meteorů každých pár století. Navíc pozorování jsou uskutečňovány ve stejnou dobu každým rokem - my je nyní známe jako Tauridy, které v noci můžeme pozorovat v říjnu až v listopadu (z jihu Taurid na sever Taurid), a ve dne se objevují v červnu (beta Tauridy). Oba meteorické roje jsou spojené.
Směr Tauridy jih - Tauridy sever jsou meteory vidíme když Tauridský meteorický proud míří směrem k přísluní, zatímco beta Tauridy míří pryč z přísluní.
To co vytvořilo Tauridský roj muselo být obrovské, něco o čem lze uvažovat jako o primárním zdroji prachu ve vnitřní sluneční soustavě. Z tohoto pohledu by byla kometa Encke jen zlomek větší, nečinné komety.
Takový scénář naznačuje že v Tauridském roji mohou být mnohem větší objekty, které jsou nepozorovány protože jsou nečinné. A existuje vůbec jakýkoliv důkaz, že by tyto velké objekty v Tauridách udeřily Zemi v nedávné historii? Zvažme následující :

V pozdním červnu, r. 1178, jakýsi anglický mnich ohlásil pozorování pěti osob jevu, kterým byl dopad meteoritu na Měsíc. Americký astronom-geolog Jack Hartung argumentoval , že toto oznámení byl pozorovaný náraz, který vytvořil kráter Giordano Bruno, jenž je známý jako jeden z nejmladších kráterů na Měsíc. Načasování této události, pozdní červen, se shoduje s betou Taurids.
V jeho knize "Rogue Asteroids and Doomsday Comets", bývalý AAO astronom Duncan Steel popisuje pád meteoritu 25. června 1890 blízko Farmingtonu, Kansas. Kromě jeho zřejmého načasování s betou Taurids, je meteorit pozoruhodný i tím, že je nejmladším známým meteoritem . Datování meteoritu odhalilo že se oddělil od mateřského kusu před méně než 25,000 lety.

Tunguska : 30. června 1908 - zlomek, o kterém panují domněnky, že měl méně než 100m v průměru, explodoval nad Tunguskou - řekou na Sibiři. Je to nejvíce známý dopad v dnešní době. Načasování nárazu se samozřejmě shoduje s betou Tauridy.

Když astronauti pobývali na Měsíci, umístili seismografy na měsíční povrch. Na konci června r. 1975 registrovaly seismografy větší sérii nárazů. Nárazy se objevovaly jen na přivrácené straně Měsíce (kde astronautové přistáli) obrácené k betě Taurid. Ve stejnou dobu se projevovala velká aktivita zemské ionosféry, která byla spojená s meteorickou aktivitou.
Zdá se, že v Tauridském meteorickém proudu je skutečně více než jen prach. Podle Duncana Steela některé z objevených asteroidů třídy Appolo, které jsou v Tauridském proudu může mít průměr více než jeden kilometr. Kolik tam může potom být kusů jako byl ten Tuguzský? Jsou izolované nebo se vyskytují v rojích? Odpověď není jednoduchá, protože meteorické proudy se pohybující po oběžné dráze kolem Slunce jako planety, ale jejich oběžné dráhy jsou silně rušeny planetami. Astronomové vypočítali, jak se oběžná dráha Taurid změnila v průběhu století.

V "Lessons from Jupiter" (Southern Sky magazine, January/February 1995), Clube a David Asher napsali :
"Výpočty oběžných drah ukázaly křížení dráhy komety Encke se zemskou oběžnou dráhou kolem roku 600 n.l. a před tím i kolem r. 400 n.l., což mohlo způsobit že meteorické roje byly blízko zemské oběžné dráhy po dobu několika století v době, která se kryje s obdobím evropského temného středověku. Je to období, ve kterém lze předpokládat možnost několika megatunových zásahů kdekoliv na zeměkouli. V době úpadku římské říše mohly být rozsáhlé oblasti pustošeny "palbou" podobnou několikanásobnému zásahu v Tungusce a celé národy mohly být donuceny k náhlým stěhováním."

Čínské historické záznamy v roce 540 n.l. říkají :
"Draci bojovali v rybníku K'uh o. Šli na západ....V místě kudy prošli byly všechny stromy zničené."
Vypočítaný model Taurid předpokládá, že projdeme skrz jádro meteorického proudu přibližně každých 2,500 let - dnes procházíme jeho okrajem. Poslední dvě období kdy jsme prošli skrz jádro, byly roky 2200 - 2000 př.n.l. a 400 - 600 n.l. Tudíž epocha kolem roku 3000 vypadá jako velká legrace.
V roce 1983, infračervené družice IRAS objevily kometární "dráhy" (ne ocasy), reprezentované troskami podél cest různých krátkodobých komet. Tyto dráhy se skládají z trosek, většina kterých byla mikroskopická co do velikosti, ale kolik může být velkých objektů v těchto dráhách? Odkazy na velké objekty na těchto drahách můžeme najít ve výše uvedené knize Duncana Steela:

"...velké množství objektů všech rozměrů obíhajících na drahách křížících dráhu Země jsou dceřinné produkty rozpadu obrovské komety, která se rozpadla v době během uplynulých 100 000 let, podle dynamických studií se zdá doba 20 000 let jako velice pravděpodobná.
To co je zde navrhováno, je rozpad podobný tomu, který postihl kometu P/Shoemaker-Levy 9 v roce 1992, která měla nejméně 100 kilometrů v průměru a rozpadla se na své oběžné dráze mezi Jupiterem a Zemí.
..každé tisíciletí Země prochází středem celého komplexu a Země je ostřelovaná četnými [velkými] objekty v určitých ročních obdobích. Jsou to události přinášející velké nebezpečí lidstvu. Každá taková epizoda může trvat jedno až dvě století.
"

Závěrečná myšlenka
Ben Rudder, antropolog, v hodnocení nedávno publikované Baillieho knihy napsal v New Scientist magazine :

"jestliže má Baillie pravdu, historie přehlédla pravděpodobně prosté a nejdůležitější vysvětlení pro střídavý krok civilizace. Horší ale je, že současná důvěra ve vlídné nebe je příliš lehkomyslná a riskuje naše selhání při podcenění nebezpečí "rojů" a je výsledkem krátkozrakého postoje lidí slepě důvěřujících "vědeckým" záznamům starým pouhých 200 let."

Baillie samotný říká:
"..cítím silné důkazy pro tvrzení, že neobýváme vlídnou planetu. Tato planeta je ostřelovaná relativně často. Jestli je tento předpoklad správný, byli jsme ostřelovaní přinejmenším třikrát - a pravděpodobně pětkrát od doby zrození civilizace před nějakými 5000 lety. A pokaždé se svět změnil."

V knize "The Origin Of Comets",Bailey, Clube, a Napier píší:
" zničení a chaos doprovázející smrt římské říše [uprostřed prvního tisíciletí] byly prakticky souhrnem selhání starého systému vedoucího k ztrátě nahromaděných znalostí a moudrosti starověku."

Některé z těchto myšlenek zazněly již dříve. V roce1950, Immanuel Velikovsky publikoval množství knih na toto téma, například v knize "Worlds In Collision", předkládá myšlenku přiblížení obrovské komety k Zemi, a její "zařazení" na oběžnou dráhu mezi Merkur a Zemi. Velikovsky tvrdil, že Venuše byla velká kometa!
Přirozeně, jeho myšlenky jsou naprostý nesmysl. Neměly žádný vědecký základ. Dnešní problém je, jak Duncan Steel poznamenává, že astronomové odmítají i dnešní vědecky podložené objevy v mýtech a záznamech starověkých civilizací, které mohou obsahovat důležité informace o dění na obloze.

Je možné, že staré národy nebyly úplně neznalé ve své víře, že objevení se komety je špatné znamení? Zlomky můžou narazit na zem, způsobit zemětřesení, právě tak jako zažehnout lesní požáry (ohnivé bouře?) a způsobit vulkanickou činnost - což může zesílit účinky vlivu na klima díky znečištění ovzduší. Zlomky mohou udeřit do vody a generovat tsunami, které zaplaví pobřežní a vnitrozemní regiony. Je zajímavé, že podle Baillieho, měli starověcí Keltové přísahu, která říká:
"..nehneme se z tohoto místa do té doby , než hvězdy spadnou z oblohy, země se otřese a moře zalije zemi."

Ve "Lessons from Jupiter" Clube a Asher píší:
"..nepopíráme samozřejmě všeobecné mínění, ale meteorické proudy mohou ukrývat roje super-Tunguských objektů, kterých je nutné si všímat jako zdroje prachového závoje v atmosféře, podstatně ovlivňujícího podnebí a důvodu k umírání života na Zemi během vývoje."

Jestli jsme nevnímali nebezpečí pocházející od úlomků různých těles po objevení objektu Shoemaker-Levy, měli by jsme být ve střehu nyní.
Hvězdárny provádějí mapování oblohy a dokážou objevit dráhy asteroidů probíhajících blízko Země. Astronomové, ale stále zastávají názor, že hrozba Zemi přichází z náhodného asteroidu či komety. Představy vnitřní sluneční soustavy se různí a názory na to co bylo před 50000 lety jsou již vůbec odlišné. Nicméně stále větší počet astronomů je schopno přijmout myšlenku na nebezpečí spojená s objekty (v současné třeba i známými, nebo těmi co budou objeveny), které se mohou v budoucnosti rozpadnout na nebezpečné zlomky. Případná opatření proti těmto objektům, ale zůstávají problémem.
Myšlenka, že cosi jako "planetární obrana" je nedávná představa však není správná. Čtenáři poezie lorda Byrona by mohli vědět, že v roce 1822, v době kdy žil v Pise, napsal:
"kdo ví zda, až se kometa přiblíží k zeměkouli, aby zničila vše, jak se to často stalo, lidé nebudou trhat parou skály z jejich základů , a metat hory, jako obři proti žhavým masám? A my znovu vytvoříme tradici obrů a válek s nebesy."

Jedna věc je jistá: trosky pohybující se sluneční soustavou mohou udeřit Zemi. Pokud by tomu tak nebylo, neviděli bychom meteory každou noc. Astronomové (zvláště, ti kteří se specializují na komety či asteroidy) nejsou přesvědčeni o takovém modelu vnitřní sluneční soustavy, který připouští periodické odstřelování zbytky rozpadlé obrovské komety. Nicméně, David Morrison (NASA) - kritik britského hlediska, připouští:

"zatímco já věřím , že se britští stoupenci katastrofické teorie mýlí v představách o hrozbě Zemi, jejich práce je vědecká a ne pseudovědecká. Vytyčují cestu dalším vědcům a čas rozhodne, kdo má pravdu a kdo se mýlí."

(zkrácený překlad) Hade,8.4.2001